2020 ✔️

Část 1.

„Armine, spěchej nebo to nestihneme!" ječel jsem už asi popáté hystericky na kamaráda, který se loudal. Chystali jsme se na Vánoční večírek firmy ACKERMAN'S CHEMICAL AND MEDICAL ENTERPRISES do které jsme s Arminem nastoupili sotva před pár měsíci. Firma ACHME je jedna z nejprestižnějších firem ve státech a proto jsem velmi šťastný, že jsme se na místa ekonomických asistentů dostali oba dva. Vyhráli jsme tenkrát opravdu jackpot. A to milionový.

„Však se nic neděje, když přijdeme později!" zavrněl a upravoval si dál v klidu kravatu. Zuřil jsem, nechci přijít pozdě.

Chci vidět nejvyššího šéfa na živo. Ano, možná se to zdá nepochopitelné, ale ve firmě s tisíci zaměstnanci, malé myši jako my, nemají šanci se dostat do kontaktu s nejvyšším, který má i tak starostí dost, než se nechat očumovat svými nově nastoupenými zaměstnanci. Petra, která s námi pracuje, mi řekla, že na každém večírku se zdrží jen nezbytně dlouhou dobu a pak okamžitě odjíždí. Chci ho vidět a s Arminovým loudáním ho nejspíš prošvihneme.

Samozřejmě vím, jak vypadá, je ho plno v televizi, v novinách a hlavně v bulváru. Není se co divit, je to jeden z nejbohatších lidí ve Státech a tak jsou mu paparazzi neustále za prdelí. On si ale své soukromí žárlivě střeží a tak se ven dostanou jen spekulace, kolikrát dost přitažené za vlasy. Kromě toho, že je vlivný a bohatý, je taky neuvěřitelně sexy. Neznám ženskou, která by nelapala po dechu, jen když vidí jeho fotku. On se ale z pochopitelných důvodů jakémukoliv vztahu vyhýbá. Nejen, že je to workoholik a neměl by na nějaký vztah čas, ale má chorobný strach ze zlatokopek. Tohle sám řekl při nějaké slabé chvilce do časopisu People. Věřil bych tomu a on to nikdy nepopřel.

Konečně jsme vpluli do sálu. Náš Big Boss zrovna stál na stupínku a přál svým zaměstnancům veselé Vánoce a hodně štěstí do Nového roku. Jeden jediný reflektor svítil na jeho osobu, jinak byla všude tma. Za to jsem byl velmi vděčný, protože jsem nemusel nikomu vysvětlovat, proč jsem zblednul a proč se třesu. Nevím, co bych jim měl vykládat, sám nevím, co se mi to stalo, ale stačil jen jeden pohled na něj a hlavně slyšet jeho hlas, který se přelíval místností jako med na chlebu. Všechny buňky mého těla byly v pozoru a podbřišku se mi usadilo hejno motýlů. A to způsobil jen a jen ten člověk, který stál na podiu a promlouval ke společnosti hlubokým barytonem. Přece ho znám! Z novin i z televize. Jistě, vždycky se mi líbil, jak by taky ne, v časopise People vyhrál v anketě Nejvíce sexy muž v USA za rok 2019. Ale vidět jej naživo, poslouchat jeho hlas... Byl jen pár metrů ode mě. Ani jsem si neuvědomil, ale stál jsem téměř pod pódiem a vůbec jsem si neuvědomil, jak jsem se tam dostal. Jeho hlas i vzhled mě lákal jako zpěv sirén a já toužil, aby na mě aspoň pohlédl, alespoň jednou jedinkrát si mě všiml a upřel své úžasné oči na mou maličkost. Kdyby mě třeba jen pozdravil, věnoval mi 10 sekund svého drahého času. Asi bych se propadl do ráje...

Bože, blázním...musím se vzpamatovat, už nejsem čtrnáctiletý fracek, kterému se postaví každým pohledem na pěknou chlapskou prdelku. A taky nejsem už dávno naivní. Vím, že pohádka o Popelce je jen a pouze pohádka. Tohle se v životě nestává a tenhle člověk, který je nejen velmi bohatý a sexy, ale i velmi uzavřený. Ten, jestli kolem mě projde, tak pro něj budu jen  vzduch, který rozvíří a otře se o mě. Bodlo mě u srdce. Je mi 25 a chovám se jak fanynka Justina Biebera na koncertě. Jen tady vzdychám a soužím se, že si mě můj idol ani nevšimne. Opravdu bych se měl vzpamatovat.

V tom se vedle mě objevil i Armin a podával mi sklenici šampaňského. Poděkoval jsem a své oči opět upřel na postavu stojící pár metrů přede mnou. Podívat se přece můžu, to mi nikdo zakázat nemůže. V té chvíli se ovšem ozval potlesk a pan Ackerman scházel z pódia. Prošel těsně kolem mé nicotné maličkosti a mě ovanul jeho parfém. Nebyl příliš ostrý, ba naopak, byl krásně opojný a mně se z té vůně zatočila hlava. Možná to bylo tím, že v místnosti nebyl vzduch, možná tím, že jsem nestihl povečeřet a vypil svou sklenici šampaňského na lačno, ale udělalo se mi černo před očima, upustil jsem prázdnou sklenici a přitažlivost zemská dělala svou práci velmi přesvědčivě. Poslední, co si pamatuji bylo, že na zem jsem nedopadl.

⚜️⚜️⚜️

Probudily mě rány a křik. V první chvíli jsem nechápal, kde jsem a proč jsem se vzbudil v cizí posteli a v neznámém pokoji. Chvíli jsem byl zmatený a vzhledem k tomu, že mi třeštila hlava a zmatek v hlavě neodcházel, nedokázal jsem čistě uvažovat, proč někdo ve vedlejším pokoji tak křičí a proč je tam takový rámus. Pomalu mi začaly docházet poslední chvíle, kdy jsem stál v sále, jak kolem mě prošel můj šéf a já z jeho blízkosti omdlel a seknul s sebou jak hruška. Tedy nesekl, poslední, co vím, že mě zachytily dvě paže a obklopila mě úžasná vůně. To ale teď není důležité! Potřebuji vědět, kde to jsem a co se sakra vedle děje.

„Jdi do prdele, Erwine, nikdy ti neřeknu, kde Hanji je, pochop to, můžeš do mě bušit, jak dlouho chceš," slyšel jsem jízlivý a nekompromisní hlas mého šéfa, který ale zdaleka nebyl tak jiskřivý jako když mluvil na pódiu. Uslyšel jsem další rány a bolestné zasténání. Jeho zasténání. Konečně mi docvakla jeho slova i to, co se nejspíš vedle v pokoji děje. Někdo ho mlátí.

I před tepající hlavu jsem vyskočil na nohy, během pár sekund jsem se zorientoval na chodbě a úplně bezhlavě vlítl do pokoje, ze kterého jsem slyšel rány.

Vytřeštil jsem oči na ten výjev. Dvě gorily, snad o hlavu vyšší než Ackerman, ho držely a nějaký blonďák, kterého jsem identifikoval jako šéfa konkurenční firmy v Německu, do něj bušil hlava nehlava.