"Just Friends" (CZ-1D- Louis Tomlinson)

Chapter49- Ellie 2,0

5:11

Šťestí je tentokrát na mojí straně. Posadila jsem se a prohrábla si vlasy. Louis vedle mě spí, takže ohu zmizet bez povšimnutí, ale musím to udělat rychle. Zvedla jsem se z postele a oblékla si stejné oblečení, jako včera. Na zemi jsem zahlédla Louisovo tričko s Marvel heroes. Má ho moc rád a já taky. Bude mu vadit, když si ho vezmu jako suvenýr? Snad ne! Popadla jsem tričko a stričila ho do tašky. Je čisté. Včera si ho Louis vytáhl ze skříně, ale místo toho, aby si ho oblékl, tak ho jen hodil na zem a vytáhl to Veni vidi vici, nebo co. Trouba.  

Nakonec jsem se rozhodla, že zajedu do Holyhead, do města, ve kterém jsem byla poprvé s Lousiem. Pronajmu si tam pokoj v tom stejném hotelu, přespím tam jednu noc, a pak se vrátím zpět sem. Hodím Niallovi klíče do schránky se vzkazem, že má auto předat Mattovi a můžu odletět do Sydney.

Upřímně. Stále o tom pochybuji. Nechci je všechny opustit po tom, co o mě ví, po tom, co jsem s nimi zažila, ale musím. Musím odjet a začít znovu. Jako Ellie 2,0.

Podívala jsem se do zrcadla, které má Louis v pokoji a potichoučku vyšla z pokoje. Nemohla jsem si uštědřit poslední pohled na něj. Je tak krásný, tak dokonalý. On mi bude chybět nejvíce. Miluji ho, ale pořádně se s ním rozloučit nemohu, jelikož by mě zastavil. Nenávidím tenhle pocit beznaděje a samoty.

Vyšla jsem z pokoje a přivřela za sebou dveře. Všude je ticho. Uvažuji o tom, že jim napíšu vzkaz, ale lepší bude e-mail. Nemůžu se dále zdržovat, už jen civěním na Louise jsem si ubrala dost času, a brzy bude půl. To bych nebyla já, kdybych pořád nemeškala.

Nazula jsem si boty a rozloučila se s tímhle bytem. Všechno mi moc bude chybět. Rychle jsem za sebou zabouchla dveře, abych si to náhodou ještě nerozmyslela, vždyť se znám.

Seběhla sjem schody dolů a vytáhla klíče z kabelky. Jedním kliknutím jsem ho odemkla a nasedla dovnitř. Adidas tašku a Louis Vuitton kabelku jsem posadila na zadní sedadlo.

Mohu říci, že jsem ráda, že mi uschlo oblečení. Včera bylo naprosto mokré a příšerně se na mě lepilo, když jsem ho sundávala, tak to byl boj o život. Ještě jsem se natáhla pro Louis Vuitton kabelku a vytáhla z ní šminky. Zakryla jsem si modřiny a všechny ostatní nedokonalosti. Potom jsem si nanesla řasenku, kouřové stíny a rudou rtěnku. Na linku se můžu vysrat. Nikomu se nechci předvádět.

Otočila jsem klíčem, abych nastartovala a ruku přendala na rychlost. Už jsem chtěla vyjet, ale zastavilo mě otevírání dveří. „ Dobré ráno!“ Zachraptěla osoba, co mi vlezla do auta. Podívala jsem se na něj a protočila očima. Louis. „ Kam jedeme?!“ Zeptal se mě dřív, než jsem stihla regovat. Nemohla jsem si všimnout jeho Nike tašky, kterou si bez dovolené hodil na sedačku za sebou. Pro ujištění, že ho nevykopnu, se připoutal.

„ Co tady děláš?!“ Vykřikla jsem.

„ Myslela sis, že odjedeš bez rozloučení? Znám tě mnohem lépe, než si myslíš. Vím, co jsi měla v plánu, ale s tím nepočítej. Jedu s tebou!“ Usmál se a pohodlněji se uvelebil na sedačce.

„ Ne, nejdeš! Pokud vím, tak dnes dopoledne máš jet za svojí rodinou do Doncasteru!“ Sykla jsem. Louis po mě hodil vražedný pohled, rozesmál se a nakonec pokroutil hlavou. Divněji reagovat nemohl.

„ Mamka řekla, že nikam jezdit nemám, když je takovýhle počasí!“ Ukázala na přední okno, kde stále poprchávalo. Už je to lepší, ale podle toho, co jsem slyšela, by se to mělo znovu zhoršit. „ Že mi dá dárky k narozeninám a na Vánoce, až přijedu!“ Do pytle! On má dnes vlastně narozeniny!

„ Sakra!“ Zaklela jsem, když jsem si uvědomila, že pro něj vlastně nic nemám. „ Jako jediný dárek ti mohu dát jen to, že na ten jeden den pojedeš se mnou, jestli chceš!“ Vzhlédla jsem mu do očí a on se spokojeně usmál.