"Just Friends" (CZ-1D- Louis Tomlinson)

Chapter34- Love, love & just love!

„ Dobré ráno, zlato.“ Probudil mě Louisův hlas, který zněl hend u mého ucha. Hlavu má uloženou ve výklenku u krku a lechtá mě tam nosem. Místo toho, abych ho pozdravila, jsem se začala smát a odtahovat se od něho.

„ Nech toho.“ Ošívala jsem se mezi hlasitým smíchem, který se ozýval celou ložnicí. Jen pokroutil hlavou a začal mě lechtat i rukama. Netrvalo dlouho a oba jsme spadli z postele. Oba dva jsme propukli v nezastavitelný smích.

„ Víš…“ Promluvil Louis, když se dosmál. Obrátila jsem k němu s otázkou v očích hlavu. „ Podle toho, jak se ke mně dneska ráno chováš, mi něco došlo.“ Podíval se na mě s úsměvem.

„ Co?“ Zašeptala jsem. Pohledem jsem stále setrvávala na něm a rukou jsem si napravila neposedný pramen vlasů.

„ Že jsi včera v noci byla vzhůru, když jsem k tobě přišel.“ Dal mi malou pusinku na nos. „ A že jsi mi odpustila.“ Přivřela jsem oči a vydechla vduch nahromaděný v plicích. Jak to jen dělá? Vždy mě přivede na pokraj mích sil a já jsem mu naprosto oddaná.

Když mi došel význam jeho slov, prudce jsem otevřela oči a odtáhla se od něj: „ Ne, ne, ne, ne, ne a ne! Nic jsem ti neodpustila.“ Pokroutila jsem halvou. On se začal znovu smát. Už toho jeho vtíravého, posmívavého, zlomyslného, krásně znějícího a dokonalého smíchu mám dost. Vážně jsem právě pomyslela na to, že Louis má dokonalý smích?!

„ Ale prosim tě!“ Nakonil se a políbil mě. „ Ellie…“ Odmlčel se. „ Včera večer jsem si uvědomil, že tě miluji.“ Řekl. „ Teda já si to přiznal, už dávno, ale včera jsem to řekl nahlas.“ Dodal úplně mimo jeho celý monolog. Uchechtla jsem se. „ Každopádně jsem si taky uvědomil, že ty mě máš ráda tím způsobem…“

„ Ne, já tě miluji tím způsobem.“ Skočila jsem mu do řeči s výrazným gestikulováním.

„ Ještě líp pro mě.“ Zaculil se Louis.

„ Hele zase si tolik nevěř.“ Pokroutila jsem hlavou a smála se. Louis ohrnul nos a zatvářil se kysele a poníženě. „ Louisíku.“ Cvrnkla jsem ho do nosu a on se konečně začal taky smát.

„ Jako vážně? Vážně jsi mě teď nazvala Louisík?!“ Nadzdvhil obočí a vybuchl smíchy.

Když jsme se konečně dosmáli, tak se Louisův veselý výraz změnil na nechápavý, až zmatený?! Nevyznám se v jeho divných obličejích. „ Jak je to mezi námi vlastně teď?!“ Otočil se ke mně s vážným výrazem.

„ Já nevím.“ Pořád jsem se usmívala. „ Oběma, teda alespoň mě bylo od začátku jansý, že to jen u kamarádů s výhodami nezůstane, ale prozatím bych to pořád ještě preferovala.“ Navrhla jsem, a tak jsem čelila zklamanému Louisovi. Je mi jasné, že to co jsem řekla, nebylo pro něj dostačující. „ Louis…“ Už jsem mu chtěla něco říct, ale on mi skočil do řeči.

„ Ne.“ Zastavil mě. „ Nic neříkej a poslouchej mě!“ Přikázal mi a já jsem ho bez delšího přemlouvání poslechla. „ Miluji tě. Miluji tě tak moc, že jsem schopný si na tebe počkat. A jestli nechceš, abychom byly i ti skurvení kamarádi s výhodami, tak budeme jen přátelé a já se pokusím nějak tu dobu, dokud si to ty nevyřešíš s tím nevím kým, kdo je největší idiot, co neznám, jelikož ti něco dělá, s čím se mi nechceš svěřit, a já ti díky tomu nemůžu nijak pomoci.“ Vysvětlil dost složitě a divně všechno, co cítí uvnitř sebe. „ Ale…!“ Podotkl. „ Chci, abychom si tyhle další dva dny užili, jako bychom byly manželský pár…“

„ Ne, jen to prosím ne.“ Svým smíchem a vložkou jsem mu skočila do vyprávění.

„ Ale jo! Jako bychom byly manžeský pár na líbánkách, a hlavně abychom byly šťastní!“ Dokončil svůj proslov. Nadzdvihla jsem obočí a začala se smát. „ Co? Něco se ti na mém plánu nezdá?“ Dal nahoru jedno obočí a usmíval se.