Krvavá růže

34.

Rozpláču se. Tohle jsem udělal já? To já z něj udělal tohle. Odtáhnu se od něj. Snažím se zastavit třas těla i slzy.
„Omlouvám se, omlouvám se, "šeptám a dál se s bolestí v očích dívám na Dantaniela, který na mě zmateně hledí.
„Je to moje chyby, jenom moje. Prosím buď zase jako dřív," stále se klepu. Tohle se nemá dít. Už mělo být všechno v pořádku. Všechno. Tak proč není?

Odtáhne se odemne. Sklopím pohled. Udělal jsem něco špatně? Já.. já chci být hodný mazlíček.
Tak.. tak ať mi vynadají, ať mě nechají trpět za to co jsem provedl. Abych si uvědomil chybu. Abych mohl být lepší.
Dokonalý.
Každý chce dokonalého poslušného mazlíčka.
Nechápavě se dívám směrem kde je Nickel. Proč. proč se omlouvá?
„Meaow?" vždyť jsem stejný.
Jen neubližuji slovem.
Přiblížím se k němu ale on mě odstrčí. Nechce abych jej viděl?
Proč?
Hnusím se mu?
ano.. určitě ano.
Omlouvám se Nickeli.
Budu lepší.
Vyčkávám na místě s hlavou skloněnou

Kleknu si k němu na kolena.
„Prosím, já, já tě prosím. Chovej se zase tak jako dřív. Prosím. " Zabořím si hlavu do je hrudi.
„Nevím, co se stalo ale to jak se teď chováš. Nelíbí se mi to." Zeen si klekne k nám.
„Ty nejsi žádná kočka jsi chlap, Dantalione, "políbí ho."
„Jeden ze dvou mužů, kterým jsem dobrovolně nabídl svůj zadek, "zasměju se a taky ho políbím.
„Notak, Dantalione. Máme se snad chovat jako ty?" Zeen se zase smutně usměje. Všimnu si, že se klepe.
„Prosím. Skutečně toho nech, "vzlykne.
„Nedělej ze sebe zvíře, když nemusíš," schoulí se do klubka. Vypadá to jalo by měl záchvat. Okamžitě se k němu nahnu.

Nickel mě prosí abych přestal.
Zase jsem to pokazil, cokoliv co udělám jej rozhodí.
Zeen také. Nevidím jej dobře, ale stejně slyším v jeho slovech třas a bolest.
Vyděšeně jen poslouchám. Sklopim hlavu. Tak moc je to nepříjemné. už nevím co si s tím rady.
Tak moc se snažím a je to k ničemu. Vše je k ničemu. Jsem jen troska. Přiživuji se na nich.
Nedokážu udělat to co chtějí.
Už nevím.. prostě nevím. Zkoušel jsem vše. Ale stejně jsem podlehl jejich pláči a smutku. Roztřásl jsem se a padl hlavou na postel. Brečel a při tom se smál. Zase jsem to zkazil.A nikdo mě nepotrestá.Nevím co je dobře a co ne.Nevím jak to zjistit. Vyděšeně se na mě dívají a já se jen směji. Nemám sílu ani brečet.Jen se směji. Jsem k smíchu. Nic víc, nic míň.  

Nevím, kterého utěšovat. Zeen mi ale vyřeší dilema. Zvedne se a lehne si k Dantanielovi. Stále se, ale třese. Sleduji Dantaniela. Musí se vzpamatovat a pak pomoci Zeenovi. Sundám si opasek. Dělám to pro jeho dobro. Vzpamatuje se. První lehká, ale přesto štiplavá rána dopadne na jeho zadeček.

Mám zavřené oči. V hlavě mi všechno vybouchlo. Už jsem nevěděl co si mám myslet. Jsem stvořen pro poslouchání ostatních. Pro zapomínání toho co mi řeknou. Potřebuji někoho aby mi ukázal směr. Aby mě navedl na cestu. Abych mohl normálně žít.
Chci vzít to zbabělé přání, že chci žít.
Chci být ovládán.
Najednou ale se přestanu smát. Ucítím štiplavou bolest na zadečku.
„Jedna" vydechnu.

„Nepoděkoval jsi, "pronesu chladně a další rána je tvrdší. Zeen se posadí a sleduje nás. Po každé ráně pohladí Dantanielův zadeček a mě to alespoň trochu uklidní. Je to pro něj.
„Takhle už se chovat nebudeš," znovu promluvím a další rána mu přistane na zadečku.
„Nejsi zvíře, jsi muž, kterého milujeme a teď ses choval jako zlobivý kluk. "
„Moc zlobivý," zavrčí Zeen a sám ho místo pohlazení plácne.
Budeme pak muset vyřešit tu jeho reakci na Dantaliena.
„Budeš už zase dospělý chlap? "

„D-děkuj-a!" přistane mi další rána a já cítím, že se pomalu probouzím. Nebo spíše konečně cítím bolest, která mi říká, že jsem něco udělal, že jsem špatný. Že si to zasloužím.
Po každé ráně tedy řeknu číslo a poděkuji. Mírně se uvolním, když mě Zeen vždy pohladí. Poté ale vždy přistane rána.
Bolestivá ale mě více a více probere.
Musím být trestán.
„O-omlouvám.. se.. n-nebudu.." zašeptám bolestně. Tuhle bolest jsem si zasloužil. Je od něj. Od toho koho miluji. Ví co je pro mě správné.
Co ale nečekám je, že mě plácne i Zeen. Jsou na mě vážně naštvaní.
Zasloužím si jejich hněv.
„B-budu.. o-omlouvám se.." zašeptám ale stále vyčkávám ve stejné pozici.
I přes to, že jsem dospělý.. tak.. tak..
Jsem jen sestrojená hračka.
tomu se ale nevyhnu.
to je pravda.
Rodiče mě tak poskládali.