Krvavá růže

31.

Utěšoval jsem Zeena. Oba jsme brečeli. Tak moc jsme nechtěli aby odešel. Tak moc jsme se báli.
James si jej omotával kolem prstu a my jsme byli pozadu. Bylo to tak bolestné. Nepříjemné. Tiskli jsme se na sebe.
Zeen měl nápad, že si promluvíme s Nickelem. Přeci jen. Říkali jsme, že budeme mezi sebou mluvit.
Než jsme to ale stihli tak jsme slyšeli kroky. Zeen se lekl a začal mě dravě líbat. Nedokázal ukázat slabou stránku.
„musime jít za ním." šeptám a on se jen s třásotem odemne odtáhne a já jej polibim. „hned jsem zpět, neboj se.." polibim jej na tvář a jdu hledat Nickela.
Najdu ale někoho jiného.

Ležím na její posteli a vdechuji vůni prostěradla. Je úžasné, že tu stále je ta vůně. Ozve se křik a já okamžitě vyběhnu z pokoje. Vidím Jamese na zemi a Dantaliona nad ním.
„Co se děje? " vyděšně vyjeknu a pomůžu mu vstát. Vběhne sem i Zeen.
„Proč jsi praštil." Jeho slova se do mě zařežou jako nože.
,Jak jsi mi to řekl? "hlesnu bolestně.

Předemnou se objeví James usmívá se a já se chci otočit. Jenže začne mluvit. „Nečekal jsem, že vás podrazí tak rychle." uchechtl se a já se na něj zadívám zúženýma zorničkama. „Oh.. asi to tvé upíří hlavičce dochází pomalu." ušklíbne se. „Tvůj milovaný Nickel je už můj."
„Lžeš"
„Vyspali jsme se spolu."
„Lžeš."
„U jezírka. Volal jen mé jméno."
„Lžeš."
„Chce odejít se mnou. Nelíbí se mu, být ten třetí. Nestačíte mu. Jste pro něj moc odporní."
„Lžeš!" vyjeknu skoro s brekem a já se do něj pustím.
Schválně začne ječet a za chvíli se tam dostaví Nickel.
„Jasně. Tak ty si myslíš, že můžeš tohle dělat?! Proč nám říkáš takové věci a poté uděláš tohle! Ty.. ty.. jsi nejhorší." vyjeknu na něj. „Takže nakonec chceš být jenom ta děvka a spát s každým." řeknu zlomeně a uteču. Nechci tam být.
Ze Zeenové ruky se vysmeknu a běžím daleko. Tam kde můžu brečet.

Zeen na mě vrhne zhnusený pohled a rozeběhne se za Dantalionem.
„Co se stalo? "zašeptám.
„Začal tvrdit, že spolu něco máme a já se mu to snažil vyvrátit, nakonec mě praštil." Děvka. Lhář, nejhorší. Usměju se.
„Prosím omluv ho, teď ale omluv i mě, musím to s nimi vyřešit. " Zamířím za nimi a konečně je najdu. Schovali se tam, kde jsem se schovával jako malý.
„Co to děláte? Proč na mě řvete a nadáváte mi? Nic jsem vám neudělal." Můj hlas zní tak prázdně hrubě.

Zeen stejně nakonec ke mě přiběhne a konejší mě. Jak nám to mohl udělat. Proč nám to udělal? Vždyť.. vždyť.
Nakonec se tam objeví a já se na něj s brekem podívám. „To jsi sem přišel kvůli tomu aby jsi se nám vysmíval jak jsme pro tebe pomalí a nestačíme ti?!" vyjeknu. Zeenovi jsem neřekl co mi říkal, sesypal by se ještě více.
„Nechápu proč nám říkáš, že nás miluješ, když pak spíš s ním!" schovám se za Zeena a ten se mnou jen kolíbá.

Ruce se mi roztřesou. Nemám sílu se bránit, cokoliv říci.
„Když si myslíš tohle tak asi skutečně není o čem se již bavit. Přeci jen jsem děvka, která svou prdel nastaví každému, to si přeci myslíte. " Nepromluví ani jeden. Otočím se a jdu pryč. Takto to tedy je. Rozesměju se a dojdu na břeh jezera. Házím kameny na hladinu. Bolí to a já se dokážu jen smát, tiše a bolestně. Už je večer, když se vrátím domů. James spí na křesle. Zamířím do pokoje své sestry a ještě se zastavím u pokoje kde jsou oni. Chci za nimi zase jít, promluvit si s nimi.
„Ano, ano, víc! "odtáhnu ruku z kliky. Mé oči se zaplní slzami. Víc. Notak. Řvěte víc. Ať to všichni slyší. Vzlyknu a rozeběhnu se do jednoho z pokojů.

Tak moc jsem doufal, že to vyvrátí, že mi řekne, že to není pravda. Že si to všechno James vymyslel. Ale nic. Prostě jen se urazil. Něco řekl a odešel.
Propukl jsem ještě ve větší pláč. Tak moc mě to bolelo.
Zeen to chtěl všechno slyšet. Nechtěl jsem mu to říci, ale stejně mě přemluvil. Vždy mě to donutí říct a poté jej to bolí ještě více.
„Promiň, neměl jsem to říkat." zašeptám, když vidím jeho slzy, jak se třese a bojí se.
Stejně jako já.
Večer spolu spíme. Ale je to prázdný sex. Chybí nám tu ten třetí. Oba jen konejšíme svou bolest ve výkřicích, které jsou pro něj. Pro to aby věděl, že i bez něj to dokážeme.
I když to tolik bolí.
Oba brečíme.
Třeseme se.
A ani jeden nemá orgasmus.
Usínáme jen v jedné náruči.
A oba se zmítáme v nočních můrách.
Proč?
Proč to tolik bolí?

Nespal jsem celou noc. Místo toho jsem do sebe lil jednu sklenku vína za druhým z lahve, kterou jsem našel pod podlahou. Už svítí slunce a já se vypotácím z pokoje. Jsem naprosto unavený a taky se mi vše motá. Dopotácím se do kuchyně. Zeen i Dantalion tam sedí na židlích a sledují mě. Začnu kramovat ve skříni. Talíř se rozbije a já si pořežu ruce. Krev mi kape na zem a Zeen se už zvedá.
„Nepřibližuj se! Pšece, přece se nedotkneš dě-děvky, "vysoukám ze sebe a rozejdu se pryč. Cestou dvakrát spadnu, ale pokaždé se mi podaří vstát. Vypotácím se před dům a zalezu si pod starou jabloň, kde brzy usnu.

Oba jsme se Zeenem probrali brzo. Tedy spíše jsme nespali. Oba jsme se shodli, že se musíme omluvit. Že bez něj nezvládneme žít. Cítili jsme to stejně. Chyběl nám ten kousek, který vše doplňoval. Bez něj to bylo suché.
Nelíbilo se mi to.
Mám Zeena rád. Ale oba jsme se shodli, že to chce toho třetího. Toho který nás všechny dal dohromady.
Který tomu velí i když je dole, ten který je z nás nejvíce.. postižen špatným, ale i tak se usmívá. A my se mu snažíme pomoct. Ten kterého oba milujeme a bez něj nedokážeme být.
Shodli jsme se, že jej milujeme více.
I tak oba se milujeme, ale chceme aby dostal té lásky více.
Zaslouží si ji.
Ale on to neví.
Sedli jsme si do kuchyně, že domluvíme Jamesovi, který ráno určitě sem půjde.
Najednou ale uvidíme Nickela. Totálně opitého. Ani jeden z nás nedokáže nic říct.
Chceme jej ošetřit.
To co říká bolí.
Nechtěli jsme.
Ne.
Nechětěl jsem.
Zeen nic neudělal.
Nickel odejde a my se oba zase složíme.
Jsme tak slabí. Nedokážeme se mu ani omluvit.
„Ale ale.. pár slov a vy už ležíte na zemi?" ozve se James.
Než stihnu cokoliv udělat tak jsem svázán stříbrným provazem a Zeen také.
Takže to skrýval. Má obrovskou sílu.
A my jsme v tuhle chvíli slabí.
Smál se. Nadával nám.
Dělal nám rány. Užíval si jak trpíme.
Hlavně já.
Udělal mi tolik ran. Cítil jsem jak ze mě odchází teplo.
Nožem přejel každé znamení. Zeen se jen díval.
James smál.

Probrala mě bolest hlavy a já se zvednu. Moc jsem se opil. Malátně zamířím zpět. Dveře jsou otevřené a já vejdu dovnitř. Naskytne se mi pohled na ty tři. Párkrát zamrkám. Zdá se mi to? Nevšimli si mě a já bez zaváhání skočím na Jamese a povalím ho k zemi. Zakousnu se mu do krku a beru si všechnu krev. Jeho síla mizí a má opilost taky. Odtrhnu se od něj a začnu ho surově mlátit.
„Ty hajzle! Já ti věřil! Věřil! " Jen se začne smát.
„Zradil jsi lidstvo! Měl jsem tě v tom jezeře utopit..." Udeřím ho tak silně, že ztratí vědomí. Rychle doklopýtám k nim a rozvážu jim, i přes bolest kterou sám pociťuju, provazy.
„Omlouvám se, "hlesnu a rozpláču se.

Cítil jsem, že se mi už mlží před očima, vše mi mizelo a z očí mi tekly slzy. Tak moc to bolelo. Měl v tom noži střibřený jed. Dostávalo se mi to do krve a já řval bolestí.
Už jsem si vyřval hlasivky, když jsem slyšel, jak se blíží k Zeenovi, který byl také domlácen. Jak on si užíval toho, že nás může mučit.
Hlavně mě.
Já za všechno nesl vinnu. Jsem ten, který tohle způsobil a proč i on je takový jaký je.
Měl bych přijmout trest takový jaký je.
Jen kdybych se mohl ještě před tím omluvit Nickeli, že mě ovládla žárlivost.
Vidím matně, nedokážu zjistit co se děje. Slyším pak až Nickela jak na něj křičí. Jak se tam perou.
Nedokážu říct ani slova. Nic. Jen můžu poslouchat. Rozvázal mi provazy. Jen jsem se více zesypal na zem. Celý od stříbra.
Nedokážu mu ani odpovědět. Padám do temnoty.

„Omlouvám se, omlouvám se, "vzlykám a objímám Dantalionovo bezvládné tělo.
„Měl jsem vám věřit." Stříbro se mi také dostává do kůže a Zeen mě obejme.
„Bude v pořádku. " Vezme ho do náruče a já si rozříznu dlaň a celou dobu ho krmím. Bude v pořádku. Musí být v pořádku.
„Zabiju ho, až, až se probutí. Tak Jamese zabiju."

Probral jsem se v místnosti. Zvláštní. Cítil jsem se jinak. Někdo na mě mluvil. Věděl jsem.. věděl jsem, že mám otevřené oči. Ale.. bylo to nějaké rozmazané, šmouhovité a divné. Omezené.
Natáhl jsem před sebe ruku. Viděl jsem ji.. ale né moc dobře.
Už tak mě bolelo celé tělo.
Rozkašlal jsem se a vyplivl krev. Tedy myslím, že je to ona. Snažím se zaostřit ale nejde to.
Bylo to divné. Roztřásl jsem se.
Proč nevidím normálně?

Byl v bezvědomí dva dny. Dva dny, kdy jsme se od něj nehnuli a krmili ho svou krví. Nedokázali jsem spolu mluvit. Zeen mi nevěřil a já neměl sílu se hájit. Moc to bolelo. James byl zamčený ve sklepě. Zbitý a zmrzačený. Nenávidím ho za to, co způsobil. Dantalion je na tom zle. Rány se nám sice podařilo vyčistit ale podle všeho se mu stříbro dostalo do očí a já se moc bojím. Klimbám na židli, když se ozve jekot Zeena. Rychle doběhnu k jeho posteli a sleduji zmateného Dantaliona. Jeho oči. Jedno je úplně bílé a druhé lehce zeskelnatělé. „Omlouvám se. "