Krvavá růže

22.

„N-ne. Hezky se vyspi, ty taky Zeene. " Zvednu se a odejdu. Ublížil jsem mu. To jsem nechtěl. Mělo to být bez bolesti. Mělo...
Zamknu se v jednom pokoji a z truhly vytáhnu hlavu své sestry. Dívám se na ni.
„Jsem tak odporný. Proč jsem tak odporný, Marion? Proč mi neodpovíš? "
Zoufale hlavu odhodím. Dopad hlavy doprovází buch, buch, buch. Pořád to slyším. Buch. Buch. Buch.

„děkuji.." než jsem se stihl zeptat proč odchází. I když bych byl teď nejraději úplně sám tak nemůžu jim to udělat.
„za chvíli určitě přijde" řekl Zeen s úsměvem. Poté mě políbí s přáním na krásné spaní. Uvězní mě v náručí a za chvíli už úplně oddechuje.
Já mezitím trpěl. Nemohl jsem usnout. Nešlo to. Nemohl jsem snést dotek.
Pomalu jsem jej odstrčil a poté jsem šel pomalu si jiné místnosti. Tiše jsem se plížil chodbou až jsem došel do nejvzdálenějšího pokoje. Zamkl jsem se a hned se sesypal.
Třásl jsem se.
Bolelo mě i jen to jak jsem se opíral. Tak moc to všechno bolelo. Bylo to ještě horší a horší.
Do očí se mi hrnuly slzy.
Ale nebrečel jsem.
Usmíval jsem se.
Bylo toho moc.

Znovu jsem vzal tu hlavu do rukou.
„Víš, že, že mám zítra narozeniny? " Zasměju se.
,Měla jsi pro mě tehdy dárek. Velké překvapení. Zajímá mě. Co to bylo?" Zahihňám se a pohladím ji po tváři.
„Jsem skutečně nechutný, Marion. Kdybys viděla ty jejich pohledy. To znechucení." Položím její hlavu na postel a stříbrným nožem si začnu rýt do ruky slovo.
„Náš rodný jazyk,pamatuješ?A hádej, co znamená tohle. Nevíš? Nevadí. Bude tam nádherná jizva, která bude všechny varovat. Varovat, že jsem zrůda."

Díval jsem se před sebe. Spíše jen tak do prázdna. Usmíval jsem se. Nevím jestli chápu proč se usmívá Nickel ale já se usmívám proto abych nebrečel. Abych je neotravoval. Nemyslel na tu bolest z každého pohybu doteku. Všechno jsem cítil ale už jsem to neřešil.
Bylo to moc silné.
Ale já je nemůžu otravovat vlastní sobeckostí. Stále jsem se ale třásl.
Díval jsem se na ruce a neviděl jsem tu sněhobílou pokožku, ale to co mi dělali rodiče aby téhle pokožky docílili.
Začal jsem se smát.
Jsem ubohý.

Vyjdu z místnosti a zamknu za sebou. Je to moje místnost. Jdu směrem k pokoji, kde by měli spát. Zarazil mě však smích z jedněch dveří. Vzal jsem za kliku, ale vylo zamčeno.
„Otevři! "rozkážu.

Smál jsem se sobě. Už jsem nevěděl jak to ventilovat. Uslyším Nickeluv hlas.
Jen se zvednu a v klidu odemknu. Stále se smíchem s úsměvem. Ale mě oči plakaly. Slzy ale netekli.
„copak se děje?" zeptám se a on se na mě jen nevěřícně dívá.
Zase se rozesměji. „je to tak směšné jak se třesu a nejde to zastavit." říkám se smíchem a dívám se na ruce, které jsem natáhl a díval jsem se jak se třásly.

„Přestaň se takhle chovat, "zašeptám. Přestaň se chovat jako já. Chytím mu jeho ruce do svých.
„Je to v pořádku, teď si půjdeme hezky lehnout za Zeenem. Rozpláče se a jeho úsměv se rozbije. Obejmu ho ale on mě odstrčí.
„Prosím, Dantalione. Nech mi ti pomoct." Naráhnu k němu ruku. Má ruka po jeho slovech pomalu zase klesne dolů. Ta slova bolí. Řezají jako nože. Jsem zrůda, to vím i bez tvých slov.

Jen se na něj usmívám. Dělám to dobře, že jo?
Chytí mé Za ruce a mnou projede palčivá bolest. Stále se snažím usmívat.
Ale jak řekl, že si půjdeme lehnout z Zeenem.
Moc dlouho jsem předstírat nedokázal. Obejme mě.
Myslím ti dobře ale já jej stejně odstrčím.
Tak bolestivé.
„nedotýkej se mě!" vyjedu na něj a roztřesu se. „nechci aby jsi si se mě dotýkal. Ani Zeen. Nemůžu. Nejde to.!" opakuji a poté se jen pomalu vzdaluji. „nedokážu to"
Začnu si zakrývat nehty do loktů.
Směji se a třesu se. „tak moc to bolí Nickeli.. Nezvládám to. Tak moc." šeptám a dívám se mu do očí.