Krvavá růže

3.

Je skutečně hezký. Jeho pokožka je jako sníh. Pořád se třese. Musí se víc ovládat. Jestli se nevzpamatuje tak bude vše prozrazeno.
„Jsi tak nechutně slabý, i ostatní upíři toho vydrželi víc,"zasyčím a opět mu dám trochu své krve. Přestane se třást a jen se na mě dívá. Vezmu do rukou jeho zápěstí. Ještěže má ty dlouhé rukávy.
„Budeš tam mít jizvy, "zazubím se na něj.
„Víš, jak vypadá jizva? Je bílá a klikatá. Každý uvidí, že už nejsi čistý." Zoufalostí zaskučí a já ho chytím za vlasy.
„Přestaň vřískat. Pár jizev a tvůj svět se zhroutí? Jsi tak povrchní." Prohlížím si jeho tvář a pohled mi spočine na jeho rtech.
„Těšíš se na večer, tesáčku? Já totiž ano."

Ucítím tu krev, která mě už celého pohltila. Není cesty zpět. Našel jsem něco tak lahodného a sladkého. Ale při tom tak zakázaného a bolestivého.
Neměl bych to dělat. Nesmím se vzepřít rozkazům. Nemůžu. Nejde to. Vždy jsem se jimi řídil. Tak proč teď tak hřeším. Proč se mi zdá svět jiný. Proč nemůžu racionálně přemýšlet.
Pořád jen myslím na tu krev. Klidně bych se roztřásl ještě více abych jí dostal.
Je tak lahodná.
Ne to nemůžu!
Vystrašeně se na něj podívám. „Ji-zvy?" zopakuji. Pak ale sebou cuknu. Každý to uvidí. Můj svět se zhroutí. Upíři mě budou nenávidět. Jsem ten čistý, ten co se stane svatým. Padne za svou rasu a povznese. Ten kterého berou už jako polosvatého. Klaní se ke mě. Stejně jako k mým rodičům.
A teď. Nemůžu. Nemůžu jim to udělat. Nejsem čistý. Nepatřím už na nebe.
Vyjeknu když mě chytne za vlasy. Co s nimi pořád má? Jsou škaredé? Jako já? Jsem teď horší jak bezdomovec. Nechávám člověka dělat si se mnou co chce.
Neodpovídám. Nějak se mu vysmeknu. A začnu se oblékat. Postupně vrstvu za vrstvou mého hábytu, který byl ladný, bílý a při tom také pro kněze. Ano, dnes jsem poprvé vybrán abych mluvil celou mši.
A jsem nečistý. Nemohu lhát.
ale... Ale... Uvidí ty jizvy. Budou vědět, že jsem nečistý. Vyženou mě. Nebudu mít možnost zabít toho vůdce. Musím jej první najít. Musím pomstít bratra.
Když jsem konečně měl vše na sobě tak jsem si rozpustil vlasy, stejně tak cop. Bolela mě hlava, když mi za ně takto tahal. Pomalu jsem je ale začal rozčesávat.

„Proč máš tak dlouhé vlasy? Zezadu vypadáš jako holka. " Přiblížím se k němu. Vytrhnu mu hřeben a sám mu začnu rozčesávat vlasy. Jsem opatrný, teď nechci, aby ho to bolelo.
„Máš krásné vlasy," jsem jimi fascinován. Začnu mu splétat jednoduchý a přitom elegantní cop. Takový měly rády mé sestry. Měly. Dopletu a obejmu ho kolem břicha.
„Řekni někomu něco a nejen, že už nikdy neuvidíš ten klíč, nebo co to je,tak zabiju i ty tvé svaté. Jednoho po druhém." Můj hlas je tichý a on se opět roztřese. Políbím ho na tvář.
„Jsi skutečně rozkošný." Odtáhnu se od něj a čekám. Nevím jestli jít s ním nebo tady čekat.

Mírně sebou cuknu, když na mě promluví a než stihnu odpovědět, tak mi vezme hřeben. Čekám, že mi začne skoro až trhat vlasy. Jenže on je jen klidně a příjemně češe. Proč je najednou tak hodný?
„Mí svatí rodiče mi řekli, že by byl hřích je stříhat. Říkají, že jsem ozdobou rodu pro náš lid." zašeptám. I pře to jak je teď jemný tak se bojím jakéhokoliv prudkého pohybu. Jsem teď tak slabý. Bezmocný.
Pošpiněný.
„Děkuji" zašeptám a mírně se usměji. Jen lehce. Od něj to znělo tak jinak. Také mi splétal cop. Vždy jsem si jej pletl sám, tak to teď bylo tak zvláštní. Ale líbil se mi.
Chtěl jsem si dát ještě ozdoby do vlasů, ale on mě objal. Najednou začal mluvit zase jak před tím. Roztřásl jsem se. Bojím se ho.
Jak nechutné, bojíš se člověka. Dokázal tě dostat na kolena. Dotýkal se tvé kůže, které se nikdo nemůže dotknout. Viděl tě brečet. Vše. Jen za jedinou chvíli.
A ochutnal jsi jeho krev.
„R-rozumím." zašeptám a sklopím hlavu. Ucítím jak mě políbí na tvář jako matka otce. Nechápu to. Upíři si dávají takovéhle pusy jen když jsou ve sňatku.
Tedy takto to vím od rodičů. Nikdy jsem nebyl ve městech takto. Nikdy jsem se nedíval na ostatní lid. Vždy jsem měl hlavu vztyčenou a mával. Jsem čistým vzorem.
Když se odtáhne tak si dám poslední ozdoby do vlasů, které mi přichytí dlouhou ofinu.
Pomalu se rozejdu směrem ke dveřím. „N-nejlepší by bylo... kdyby jsi si kleknul k posteli. P-pošlu služebné. Uklidí to a také... ti dopřejí umytí se." zašeptám tak aby mě slyšel a pak zvednu s nádechem hlavu, nasadím klidný obličej, mírný úsměv a jdu.

Sleduju jeho záda, jak mizí ve dveřích. Kleknu si tedy k posteli a skutečně sem brzy zavítají služebné a jedna z nich mě odvede do umývárny. Čekám, že odejde, ale ona nic. Začnu se tedy svlékat a dívám se jí do očí. Je jako rajče. Je to lidská dívka. Nejspíš převychovaná jako nemluvně a určena k jedinému. K poslušnosti a práci. Když si stahuji kalhoty tak se otočí, ale dál tam stojí. Dojdu k ní a přimáčknu ji ke stěně. Jen vyjekne, ale nic jiného nedělá jen se na mě chtivě dívá.
„Udělej mi dobře, "zavrčím a ona si poslušně klekne na kolena. Je vidět, že to nedělá poprvé. Asi tu slouží, jako coura. Svatí. To určitě. Tesáčkovi museli mozek vymývat hodně dlouho.

Všichni mě cestou zdraví. Služebné poklonou a ostatní upíři mírným kývnutí hlavy. Pomalu jsem se dostával před hlavní dveře do chrámu, kde na mě čekal lid společně s mými svatými rodiči a svatými. Stále jsem se ale třásl. Snažil se schovat své ruce. Byl jsem nejistý.
Když budu lhát, budu stále méně čistý, ani prosení boha o odpuštění nepomůže. Budu navždy nečistý. Nedostanu se do nebe. Budu putovat krajinou a snášet své hříchy. Pociťovat nekonečnou bolest.
Neustál bych to. Nemohu hřešit. Mí svatí rodiče mi nedovolili hřešit.
Ale když řeknu pravdu, budou zhnuseni, pošlou mě do vyhnanství. Zničím morálku lidu a také on všem vše řekne, budou si myslet, že jsem ještě více nechutný.
Pošpiněný.
Musím lhát. Pro dohro mého lidu. Lidu, který mi byl předurčen. I když jsem nejmladší z bratrů a sester, tak vždy.
Vždy když mají nastoupit na trůn tak umřou.
A já o tom vím. Mí svatí rodiče mi to klidně mohou říci. Ví, že to nikomu neřeknu.
Kvůli mě můj bratr umřel. Kdybych neuposlechl. Mohl by ještě žít a kralovat.
Jenže já jsem... já jsem dokonalé dítě. Jsem předurčen aby mě vedli.
Vím to a i přes to pokračuji v tomto. Uvědomil jsem si to sice nedávno. Ale i tak. Vše co řeknou je svaté.
Začala mše.
Lhal jsem. Nejsem už čistý. Jsem špinavý. Ale to nikdo neví. nikdo se to nedozví a já zachráním náš národ.

Slastně vydechnu. Její hekání jsem se snažil nevnímat. Byla strašně uřvaná.
Otočím se k ní zády a ona se začne oblékat. Sám si zalezu pod vodu a smývám ze sebe všechen pot. Nebyla skutečně špatná, ale tak moc kvičela. Proto mám radši muže. Tolik neřvou, alespoň někteří. Když jsem konečně čistý, obléknu se a ona mě vede zpět do komnaty. Když zalezu dovnitř vměstná se za mnou a začne mě zuřivě líbat. Znechuceně se ji snažím odstrčit. Její jazyk je nechutný. Odtáhne se a opět si začne rozepínat košili.
„Nechci s teb... " přeruší mě otevření dveří a dovnitř vstoupí tesáček. Ta holka vyjekne, zahalí se a po kolenou se odplazí z komnaty. Utřu si pusu a posadím se na postel. Zírá na mě.
„Na co čumíš, tesáčku?"

Obřad byl jako obvykle. Tolik jsem se jej učil, že jsem jej uměl nazpaměť i když jsem byl ve stresu. Vše jsem přeříkal dokonale. Modlil se společně s ostatními a na konci jsem viděl spokojený výraz mých svatých rodičů.
Ještě si mě po obřadu zavolali. Přišel jsem, klekl k nim a matka mě pohladila po tváři. Oddaně jsem se na ně díval.
Poznali to? To, že už nejsem čistý? bál jsem se. Mí svatí rodiče vždy vše hned ví. Ale teď mě matka jen pochválila. „Jsi dokonalý Dantalione. Lepšího syna si nemůžeme přát." usmívá se. Vždy mě chválí. Ale jen v momentech kdy si to zasloužím. Jinak je to velmi tvrdá a moudrá žena. Otec je vždy chladný, jen mi dává rozkazy. Dnes mi ale řekl, že je na mě pyšný, že jsem to takto dokonale zvládl.
Po všem jsem s úklonou odešel. Nepoznali to. Jsem v klidu. Nic mi neudělal.
Bojím se ale zpět za ním. Pomalu zase na mě šel třas a já se držel za rameno.
co mi udělá?
Zase mi dá to příšerné co bolí? Proč mě chce tak mučit?
Stejně tak otevřu dveře a vidím služebnou, která se sápe po Niovi. Rychle klekne na kolena a odplazí se. Díval jsem se celou dobu na jeho. Zavřu dveře a stojím stále u nich.
Nehodlám se k němu přiblížit. Díval jsem se zhnuseně na něj. „Co jste tady dělali? Proč... proč byla takto... nalepená." z nějakého důvodu mi to vadilo. Věděl jsem, že nemůže pít krev ale i tak jsem nechtěl aby se k němu kdokoliv přibližoval.

Zasměju se a vstanu. Couvne a narazí do dveří a já se na něj natisknu.
„Tady jsme nedělali nic. Ale mohu tě uklidnit, že nebyla nic moc, "zazubím se na něj. Bříšky prstů ho pohladím po tváři. Stále se tváří nechápavě. Ale to mě nezajímá.
„Ta mše proběhla jak vidím dobře, jsi moc šikovný." Odstrčí mě od sebe. Vypadá to, že se mu síla stále moc nevrátila. Znovu k němu přijdu a začnu ho svlékat. Na jeho protesty jednodušší odpovím.
„Jsem přeci váš služebník, pane. Tohle je má povinnost." Svlékám ho a schválně se ho dotýkám, co nejvíce to jde.
„Tak nevinný, "skoro až zasténám do jeho ucha.