Sisters Romanoff | ᴬᵛᵉⁿᵍᵉʳˢ

3.Pain and hatred

„Hele, tati! Mám pro maminku obrázek!" předklonila se malá culíkatá blondýnka dopředu k sedadlu řidiče a ukázala muži s knírkem ve staré košili svůj obrázek.„Je tam maminka, jak má vlasy!" Muž dívence ale nevěnoval moc pozornosti, protože se právě pokoušel zaparkovat své staré rozbité auto před záhon růží. Když se mu to konečně podařilo, spokojeně se usmál a vystoupil. Blondýna ho rychle následovala. Jen zrzka sedící na předním sedadle se k opuštění vozidla moc neměla.„Dělej, Natasho!" popohnal jí hrubě knírač a vytáhl z auta. „Já tam nechci!" zavřískla hlasitě Natasha a chytla se dveří.„Nechci vidět, jak moje máma umírá!" Muž si protřel oči, pak položil své dcerce ruku na rameno,„Tasho, maminka neumírá! Jasný? Teď musíme být všichni optimisti a věřit! Ano?" už tou dobou ale věděl, že jeho žena zřejmě zemře. Ale malá Natasha mu uvěřila. Nechala se vzít za ruku a odvést do nemocničního pokoje.

„Mamííí!" zavískla blondýna a přitiskla ruce na sklo. Postel s její matkou byla za sklem v karanténě, kam dívky nemohly.„Nino! Miláčku!" zašeptala žena ležící v posteli. Byla bledá a vyhublá. Hnědé oči pomalu strácely jiskru a dříve rudé, svůdné a plné rty se zdrobnily na malou čárku. Otec dívek svou manželku chvíli bolestně pozoroval, pak se odvrátil a vyšel na chodbu. Na židli tam seděl muž v černém smokingu a s kufříkem na klíně.„Pan Romanoff?" zeptal se, když ho zpatřil.„Jo," odpověděl podezíravě,„Co chcete?" Muž si poposedl a otevřel kufřík, co měl na klíně.„Můžu zachránit vaší manželku."

-
27.5.1989
Rudá komnata

Cítila bolest. Neskutečnou bolest. Dříve si myslela, že bolí hlavně to fyzické, ale to se sakra pletla. Z úst se jí dral výkřik. Sledovala ten známý obličej, nyní zkropený krví. Ty prázdné oči, tmavé vlasy ušpiněné rudou tekutinou.

Daryinu tvář by poznala všude.

Ruce jí vystřelily k obličeji a zakryly jí ústa, aby utišila další výkřik. Doklopítala k židli s mrtvolou a sesunula se na zem. Sevřela dívčinu ledovou dlaň.

„Daryo! Promiň! To...to jsem nechtěla!"
zašeptala a do druhé ruky vzala kamarádčinu tvář. Přes prsty jí stekla krev. Přerývavě se nadechla, pak se otočila. Rudá se k ní pomalu přibližovala.

„Proč?" zeptala se Nina tiše. Rudá si přidřepla tak, aby dívce viděla do obličeje, který byl pokroucen nenávistí. Tenhle zlý pocit Ninu úplně pohltil. Nenáviděla ji. Tu děsnou mrchu. Kdyby pistol, ze které střílela, neupustila na zem, Rudá už by měla kulku přímo uprostřed čela.

„Proč? Protože z tohohle si vezmeš ponaučení," začala žena tiše. Vzala Ninu za bradu.

„Nikdy si nedělej přátele. Nikdy se k nikomu nevaž, nemiluj. Protože ti okolo tebe budou umírat.

Nikdy si nic nevyčítej. Přenese to na tebe stres a pocit viny, nebudeš moct být špičkový vrah. Nesmíš soucítit se svými obětmi.

Nikdy nebuď slabá. Protože slabé a neschopné společnost nechce. A zbaví se jich. Rozumíš?"

Nina sevřela rty. Tep se jí pomalu srovnával, bolest mizela. Celou její mysl pohltilo zlo. Měla chuť bezmyšlenkovitě řvát, střílet, šíleně kolem sebe mlátit a kopat. Nechala svou dlaň vyklouznout z té Daryny a sevřela ji v pěst. Vytrvale se dívala Rudé do ledově modrých očí. Byly jako rampouchy, které na sebe nabodávaly všechny kolem. Jak ráda by je teď vydloubla.

„Rozumíš?"
Zopakovala žena svou otázku.

„Rozumím." pronesla Nina téměř roboticky a dál se vytrvale střetávala s těmy rampouchy v očích své učitelky.

Ta se jen usmála. Věděla, že byla svědkem zrodu nejlepšího elitního zabijáka, jaký kdy komnatou prošel.

-
1.6.1989
Rudá komnata

Každá stála na jedné straně žíněnky.
Natasha vypadala smutně a trošku ustaraně.
Nina se právě skláněla k noze a snažila se co nejvíc protáhnout. Neměla strach. Ale potřebovala vyhrát. Když jí v noze nepatrně křuplo, zvedla se nahoru a zadívala se na svou sestru. Sevřela ruce v pěst a čekala na povel.

„Do toho!"

Dívky se na sebe vrhly jako šelmy nebo jako dvě ženy peroucí se o muže. Jen místo trhání vlasů si snažily navzájem podkopnout nohy.

Nina střídala kopy a rány, kryla Natashiny výpady, nedbala na to, když to přecejen schytala. V tu chvíli jí bylo všechno jedno. Nevnímala bolest, únavu, ani to, že mlátí svou sestru. Potřebovala vyhrát. Potřebovala být lepší, aby Rudé dokázala, že její kamarádka nezemřela nadarmo. Ale především jí musela dokázat, že na to má.

Silně kopla Natashu do hrudi. Ta vyjekla a zavrávorala. Praštila ještě po Nině pěstí, dívka však ránu lehce vykryla a dala soupeřce nohou do břicha. Pak už jí jen zaútočila na záda a kopem koleny do žeber srazila na zem.

Byl to zvláštní pocit. Slyšela Tashino tiché sténání. Cítila, jak přerývavě dýchá, jak bolestí zarývá nehty do žíněnky. Zvedla ruku, aby si setřela z čela pot, když si všimla jednoho pramínku rudých vlasů na své ruce. V tu chvíli si uvědomila, že sedí na své sestře, tak rychle vstala. Místností prošel sten. Ležící Natasha se převrátila na záda a chytla si žebra.

„Skvěle, Nino! Vidím, že vražda kamarádky tě popohnala k lepším výkonům!"
podotkla rusovlasá žena stojící u dveří.
Nina se na ní podívala. V očích jí hrálo samolibé potěšení, když sledovala Natashu ležící na zemi.

„Madam."
řekla prostě. Ať si to ta baba vyloží jak chce. Další nářek jí donutil podívat se dolu. Natashiny modrozelené oči se skrz slzy leskly. Když se na ně víc zaměřila, poznala v nich lítost. Lítost!

Vždyť jsem jí právě složila na zem za několik minut, a ona mě ještě lituje?! pomyslela si Nina.

„Ninu uvolňuji ze zbytku dnešních hodin. Můžeš se jít projít na vzduch, teď v létě bývá odpoledne teplo. A co se týče Natashy,"
bylo to poprvé, co Natašino jméno vyslovila s odporem,
„Pomožte jí vstát a odveďte ji na ošetřovnu. Pak ať se za mnou staví."

K Natashe přišlo několik svalnatých mužů a chytlo jí za ramena. Natasha vykřikla. Až teď si Nina všimla zvětšujícího se krvavého fleku v oblasti pod prsem. Trošku se naklonila, aby přes svalnaté poskoky viděla sestře do tváře. A tenkrát to bylo poprvé, co se lekla toho, co vyčetla z Natashiných očí. Lítost byla ta tam. 
Viděla nenávist.