Sisters Romanoff | ᴬᵛᵉⁿᵍᵉʳˢ

4.Last...

31.12.1989
Rudá komnata

Nina tiše otevřela dveře a vešla do malé místnosti. Bylo tu jen okno, malý stolek a postel. V ní nehybně ležela Natasha. Byla bledá, tváře měla vlhké potem a dlaně v křeči sevřené v pěst. Obočí jí cukalo a rty se vlnily, ve tváři se jí zračila bolest. Ninu lehce bodlo u srdce. Vešla do místnosti a tiše za sebou zavřela. Stačilo ale i jen malé cvaknutí dveří a její sestru to vytrhlo z bolestivého pospávání. 

„Nino," zachrčela slabě a pokusila se posadit. S bolestným vyjeknutím se ale sesunula zpátky do peřin.

„jdi pryč. Potřebuju...odpočívat." dopověděla a znovu oči zavřela. Bylo jí fyzicky i psychicky neskutečně špatně a to poslední co potřebovala, bylo to, aby ji viděla její sestra. Ne v tomhle stavu. Nina jí lehce pohladila po přikryté noze, když se přiblížila k její posteli. 

„Přišla jsem se rozloučit." poznamenala.

Natasha ztuhla. Otevřela oči a tázavě se na sestru zahleděla.
„Jak...jako rozloučit? Nino! Jak to myslíš?"

Blondýna se hořce usmála.
„Bylo mi ctí být tvou sestrou, Aljanovno."

Natasha nakrabatila obočí. Takhle jí Nina nikdy neoslovovala. Chtěla k ní natáhnout ruku a zadržet ji, ale ona už se zvedala k odchodu.
„Počkej! Nino! Zůstaň tu!"
křikla a znovu se pokusila zvednout, ale marně. Svaly měla oslabené a nedokázala se pohnout. Věděla, že se musí rozloučit. Už zítra oficiálně nebude členkou Rudé komnaty, stane se majetkem KGB. Dnes to byl poslední den, co se mohla se sestrou vidět. Ale takhle to nechtěla. Do očí se jí nahrnuly slzy, když se k ní otočila zády. 

Nina došla ke dveřím a vzala za kliku. Nechtěla se loučit dlouho, věděla, že už takhle bude ta bolest moc nesnesitelná. Srdce se jí svíralo. Zavřela oči a pokusila se zahnat náhlou slabost. Srdce jí bilo jako o závod. Naposledy se otočila. 

Natasiny oči se leskly slzami, i tak ale na tváři vyloudila úsměv. Nina se ušklíbla. 

,,Vypadáš jako klaun," podotkla zastřeně a popotáhla. Nat se chabě zasmála. Rozklepaným hlasem vydechla a pak si otřela vlhké oči. 

,,Uvidíme se někdy ještě, Nino?" 

Blondýna pokrčila rameny a sklopila zrak. Obě dobře věděly, že nejspíš už ne. Bude jen štěstím, když se jim podaří přežít. 

,,Chybí mi to," pokračovala rozklepaným hlasem Nat,,, ty a otec a Yelena a máma..." 

,,Mně taky," zašeptala Nina a objala si paže, aby se jí netřásly, ,,moc mi to chybí." 

Nechala ruce spadnout podél těla a otočila se ke dveřím, ,,měla bych už jít." 

Natasha ji přes slzy už téměř neviděla. Bolelo to. Tolik to bolelo. Podstoupila by zákrok klidně milionkrát, jen kdyby už nikdy nemusela cítit něco takového, jako je ztráta sestry. 

,,Miluju tě, Nino. A vždycky budu." 

,,Sejdeme se v pekle, Natasho." 

-

12.8.1990
Rudá komnata

Pršelo. Ledové kapky bubnovaly do černé střechy a stékaly dolů k oknům do pokojů. Ze záhonků růží vytvářely blátivé moře a máčely dozorce procházející po zahradě. Nina to tiše sledovala. Seděla na své posteli, kolem nahého těla měla obmotanou teplou deku. I přesto jí na vystouplých klíčních kostech nasočila husí kůže. Na to, že léto bylo v plném proudu bylo až nezvykle chladno. Malým pokojem se nesl Alisin teskný zpěv. Nině po tváři tekla slza. Před chvílí se dozvěděla, že zemřel její otec.
Odjel do Ameriky, kde se v New Yorku zapletl do nelegálního obchodu. Když kšeft začal být nebezpečný, chtěl z něj vycouvat. Jeho spolupracovníci si ale mysleli, že je chce udat a tak ho umlátili železnou tyčí a pak střelili do hlavy. Našli ho s dírou v čele, četnými zlomeninami a pohmožděninami po celém těle a s přeraženou páteří. Ještě před smrtí pravděpodobně ochrnul.