Sisters Romanoff | ᴬᵛᵉⁿᵍᵉʳˢ

1.winner and loser

13. 5. 1989
Rudá komnata

„Rychle! Zlikviduj jí!"

Nina zavrávorala. Podařilo se jí ještě vykrýt Natashinu ránu pěstí. Pak jí ale starší sestra podkopla nohy a ona spadla na zem. I přesto, že dopadla na žíněnku, žebry jí projela bolest. Vyjekla a chtěla se zvednout, jenže Natasha jí zkroutila ruku za zády. Nina Bezmocně položila hlavu na zem a volnou rukou zabušila do žíněnky na znamení toho, že se vzdává. Natasha zvedla hlavu a otočila se na ženu stojící opodál. Ta jen lehce přikývla. Zrzka svou mladší sestru pustila a postavila se do pozoru na kraj žíněnky.

„Víborně, Natasho! Skvělá práce, ostatně jako vždy."
pronesla žena ledovým hlasem.

„Děkuji, madam."

Pak ta majestátně vyhlížející paní přejela pohledem k ležící blondýně, která se už stihla otočit na záda.

„Nina. Ach, ach! Před večeří se zastav u mě v pracovně. Přesně v pět hodin!"

Nina sklopila pohled. Nejradši by se na místě propadla někam hluboko do země a už nevylezla.

„Ano, madam."

Žena na ně kývla a pak společně se dvěma muži, kteří s ní v místnosti postávali, odešla.

Natasha se uvolnila a podívala se na svou ležící sestru.
„Promiň."
natáhla k ní ruku.

Blondýna si jen zhnuseně odfrkla.
„Ne, díky. Zvládnu to sama!"

Nat nechala ruku spadnout zpátky k tělu. Smutně sledovala svou příbuznou, jak se zvedá nahoru. Jakmile se vyškrábala na nohy, beze slova se vydala pryč z místnosti.

„Nino! Počkej! Už jsem se ti omluvila!"

Rychle ji dohnala a chytla ji za rameno. Nina se na ni nasupeně otočila.

„Promiň!? To si děláš srandu?!"

Její obličej vypadal hystericky. Krátké blond vlasy po ramena měla rozcuchané a v modrých očích se jí zračilo mnoho emocí. Na svůj věk byla Nina velmi vyspělá.

„Myslí si o mě, že jsem neschopná! Ale to já nejsem! Chápeš? Nejsem!"

Nina si vjela prsty do vlasů. Zavřela oči, ale po chvíli je zas otevřela a upřela na Natashu. Ta si povzdechla.

„Mrzí mě to, Nin. Já vím, že na to máš."

Dívka k ní přistoupila blíž. I přestože byla o rok mladší, byla jen o pár centimetrů nižší.
„Dokaž to. Nech mě alespoň jednou vyhrát. Dokaž mi, Natasho, že ti tenhle výcvik nevymil mozek úplně."

Mluvila potichu, hlas jí občas přeskočil až do úplně neslyšných oktáv. Zrzka mírně pootevřela rty a snažila se přijít na co nejsmířlivější odpověď pro obě dvě. Několikrát už málem začala, nakonec ale ústa zas zavřela a odvrátila se. Nina se zasmála.
„Já to věděla. A pak že ti to je líto!" vyhrkla a svižným tempem se vydala směrem k dívčím pokojům.

Prošla kolem několika dveří, zastavila se až u těch posledních na konci chodby. Otevřela je a ocitla se v malém pokoji.

Uprostřed bylo velké zamřížované okno. Pod ním byla postel, která měla z každé strany další dvě. Lože od sebe oddělovaly malé noční stolky se zrcadlem. Za krajními postelemi stály dvě velké skříně.

Na jedné posteli seděla tmavovlasá hubená dívka a pletla si z dlouhých pramenů copan. U druhého stála dívka s hnědými kudrnatými vlasy. V rukou držela jakési knihy. Hned jak Nina vešla do pokoje, shodila učivo na postel a usmála se.
„Ahoj Nin...Ajéje, co se stalo?"