Sisters Romanoff | ᴬᵛᵉⁿᵍᵉʳˢ

8.Iron hand and red star

10.2.1991
New York

,,A kdy se hodláš vrátit domů? Neustále se touláš někde venku a ani mi nezavoláš!"

Nina vzdychla a přendala si telefon ke druhému uchu. Bethan jí už minimálně pět minut vyčítala její volnost.

,,Bethan. Já se o sebe postarám. Vrátím se, ale až se mi bude chtít, jasný!"
řekla trpělivě. 

,,Tak na to si nezvykej, Mladá dámo! Okamžitě se vrať domů!"

ozvalo se z druhé strany naštvaně. Nina se ušklíbla.

,,Domů? Můj domov je přes tisíc kilometrů daleko. V Rusku, víš? A pokud si myslela tu svou barabiznu,"

na chvíli se odmlčela, aby nechala Bethan svá slova vstřebat,

,,Tak tam ti přes kurýra pošlu peníze, co jsi do mě investovala. A pak už do svidanyia!"

Chvíli bylo ticho. Z telefonu se ozvalo šustění a chrápání. ,,Ale,"
zaprotestovala škokovaná bruneta.

,,Ty nejsi moje máma, Bethan. Jen jsi mi pomohla. A já jsem ti za to vděčná. Ale to je konec našeho vztahu. Ano?"

na odpověď už nečekala a zavěsila. Pak se vysíleně opřela do plastové zdi telefonní budky a zavzdychala. Právě teď by se jí Bethanin byt náramně hodil. Už několik dní se nemyla a u sebe měla pár posledních korun, které hodlala utratit za jídlo. Z Darenova sejfu se jí sice podařilo ukrást nějaké peníze, ale ty uložila do banky pro temné existence, jako byla ona. A z této banky se nevyplácelo moc často vybírat, protože to jejich majitele připravovalo o peníze a ti to rádi oplácel udáním na policii.

Po telefonátu se vydala do přilehlého čínského bistra, kde si za poslední peníze koupila polévku. Zůstala tam sedět opět až do zavíračky, kdy byla vyhozena ven. Byla jí zima, ale únava a nouze ji donutily ulehnout u popelnic za bistrem, kde bylo alespoň trochu teplo kvůli výparům z kuchyně. Zabalila se do svého kabátu a uvelebila se mezi plastové tašky. 

Tiše sledovala hvězdy. Miliony, co miliony, miliardy hvězd třpytících se na obloze a vzpomínala na svou domovinu.

Pamatovala si, jak s rodiči hvězdy pozorovali každý večer a donekonečna je počítali. jako první usnula malá Yelena, Nina se vždy zasekla u pět seti, pak většinou usnula otci v naručích. Natasha pak počítala až do tisíce, pak usnula taky. Rodiče počítali pak ještě moc dlouho a při tom se drželi za ruce. Jak jednou jejich matka řekla, počítali svou lásku, která nemá meze.

To, co měli mezi sebou oni, já nikdy mít nebudu.
Pomyslela si posmutněle. Založila si ruce na hrudi a myslela na jejich lásku.
Kdo by miloval zabijáka, co nemůže mít dítě.
Poupravila si deku srolovanou pod hlavou a pořádně se nad svými slovy zamyslela.
Koho by miloval zabiják, co ani nemůže mít dítě?

Až teď si začala uvědomovat hodnotu lásky. Té pravé, pohádkové lásky plné láskyplných slov a štěstí.
Lásky tipu 'jeden by pro druhého zemřel'.

Vzpomněla si na svou první lásku. Než její máma umřela a ona skončila v Rudé komnatě.
Pamatovala si, že se ten kluk jmenoval Ivan. Měl jedno z nejčastějších jmen v Rusku, i přesto vždy když toto jméno vyslovila, myslela právě jeho.

Bylo jí asi devět, její matka už téměř podlehla své nemoci. Otec byl pořád v práci, Nataša kdesi pryč a babička ležela neustále v knihách. Chodila si hrát do blízkého lesa. A tam vždy potkala jeho. Ze začátku to byla spíš náhoda, časem už tam na ní čekal. Její Ivan. Její princ a hrdina. On jí bral zřejmě jako sestru, taky mu táhlo na šestnáct, ale ona ho brala jako svého budoucího manžela.
Jeho otec ale zahnul s manželkou starosty, ten jako pomstu povolal jeho syna do zásahové jednotky proti protestantům a ten byl během týdne zabit.