Sisters Romanoff | ᴬᵛᵉⁿᵍᵉʳˢ

25.Love is the biggest evil

Anetta už nic necítila. Nevnímala bolest, která se jí linula celým tělem, ani tíživé ticho, které kolem ní vládlo. Přestala mít pojem o čase, netušila, co je za den a jestli je noc nebo ne.

Seděla shrbená na vratké židli, ruce svázané za zády. Vlasy měla slepené potem, obličej ulepený od slz, slin a krve. Dříve na sobě měla vestu, boty a kalhoty, po tom ale zbylo jen již úplně rudé tílko, zbytky kalhot a poškrabaná chodidla.

Nejhorší na tom všem ale byla viditelná silueta těhotenského břicha.

Dveře na opačné straně malé místnosti se otevřely a dovnitř vnikla trocha přírodního světla, které po hodinách matné záře z žárovky u stropu nutně potřebovala.

Dovnitř někdo vešel a hned za sebou zavřel, takže všechna záře byla rázem pryč.

Anetta na sucho polkla, už si nevzpomínala, kdy naposledy něco pila. Lehce se zavrtěla, aby si alespoň malinko protáhla namožené tělo a pak se uchechtla.

"Přišel jste mě zabít?"
zašeptala chrchlavě. Většinu času, co tu byla křičela, bála se, že zapomene, jak mluvit.

Slyšela, jak si ten člověk přitahuje židli na místo naproti ní.

"Ne."
řekl pevným, mužským hlasem a ona musela zvednout hlavu. Sedel před ní muž středního věku v pomačkané uniformě, s upravenými tmavými vlasy a brýlemi na nose.

V první chvíli žena nebyla schopna slova. Byla překvapená. Na chvíli jí přestalo hučet v hlavě a i dítě pod jejím srdcem jako by se uklidnilo.
Možná to bylo proto, že naproti ní seděl jeho otec.

"H-Helmute?"
zašeptala a následně se jí ze rtů vydal podivný sten. Hlava jí opět spadla k hrudi a ona hlasitě vzlikla.
"Já...mrzí mě to. Oni mě dostali a..."

Už se neudržela a dala se do pláče.

Vzpomněla si na dlouhý výslech ohledně Niny Romanovové, na dlouhé hodiny bolesti a strachu o dítě. Všechno jí tehdy bylo jedno, bolest i fyzické utrpení. Bála se o miminko, které čekala s mužem, kterého milovala. Chtěli po ní odpovědi, na které neznal otázky. Mysleli si, že je s Ninou v kontaktu, ale ona nebyla! Říkala jim to snad tisíckrát, ale oni jí nevěřili. A mučili ji dál. A když utrpení konečně zkončilo, řekli, že příště jí vezmou její děťátko.

Ucítila, jak se jí čísi silné paže obmotaly kolem ramen a zbavily jí pout. Hned jak měla volné ruce, pevně se jimi obmotala kolem mužova krku a hlavu mu zabořila do ramene. A plakala dál.

Helmutovi to rvalo srdce. Zabořil své milence hlavu do vlasů a pomalu, aby jí neviděsil, sjel rukama k jejím nohám a uvolnil jí pouta. Přitom rukama zavadil o její bříško. U srdce ho bodl veliký osten, pochyboval, že je jeho potomek jestě živý. To peklo nemohl přežít. Opatrně Anettu zvedl do náručí a přitiskl ji k sobě ještě blíže.

"Helmute,"
zasténala a pohlédla mu do bouřkových očí.
"Oni...oni..."

"Tiše, Anet, nevyčerpávej se. Čeká nás dlouhá cesta domů."

"Domů?"
zeptala se snad s nadějí v hlase.
Přikývl a vydal se ven z místnosti.

"Do bezpečí. Už ti nic nehrozí. Už ti nikdo neublíží. Slibuji."

Cítil, jak se žena nepatrně uvolnila a jak se její dech stál pravidelným.
"Helmute...může za...to...může za to...ona..."

"Nemluv, miláčku. Zjistím, kvůli komu jste trpěli. A přísahám, že ona zažije úplně to samé."