Sisters Romanoff | ᴬᵛᵉⁿᵍᵉʳˢ

9.Hi, We are HYDRA

13.2.1991
Základna HYDRY

Probudilo ji slabé pípání. Bylo opravdu téměř neslyšné, mnoho lidí by ho ve spánku ani nezaznamenalo, ale Nina ano.

Já jsem živá?

Bylo první, co ji napadlo, když plně nabyla vědomí.
Po chvíli přemýšlení usoudila že ano, protože pochybovala, že by v pekle měli tak pohodlné polštáře a teplou přikrývku. Tento fakt jí přivedl na další fatální myšlenku.

Kde to jsem?

Nepamatovala si, že by šla v blízké minulosti spát. Vlastně poslední, co si pamatovala bylo, že ležela ve sněhu se zmrzačenou nohou. A teď rozhodně neležela na sněhu ve městě New York.

Dost možná ani nebyla v Americe.

Pomalu rozevřela oči a její pohled spočinul na tmavém stropě. Musela několikrát zamrkat, než její zrak nabyl bývalých schopností. Hned jak neviděla rozmazaně, sklopila hlavu dolů, aby si prohlédla svůj stav.

Ležela na posteli, přikrytá bílou nemocniční peřinou. Na sobě měla modré tričko, které rozhodně nebylo její.

Nejvíc jí ale upoutala kanyla, kterou měla zavedenou do žíly.
Vedla k jejímu budiči, tedy k přístroji vedle její postele, u kterého byla zavěšená kapačka s průsvitnou tekutinou.

Nina sebou trhla a bleskurychle se zvedla do sedu. Volnou rukou sevřela hadičku zavedenou do žíly a pomalu, tak, aby si nepoškodila vnitřek těla, ji začala tahat ven.
Štípalo to, ale na bolest už byla zvyklá.

Hned jak byla hadička venku, utrhla kus prostěradla a tím malou ranku po vpichu převázala.

Když jí po prstech stekla krev, na něco si vzpomněla.

Napjatě si stáhla peřinu ze spodní části těla.

Jednu nohu jí odzhora až dolů zakrývala dlouhá nohavice, tu druhou jen do půli stehna. Na koleni měla jakousi věc podobnou ortéze, jen protkanou železnými drátky. Pod ní byl obvaz pokračující až do půli lýtka.

Ušklíbla se a shodila nohy z postele. Pomalu, velice pomalu se postavila nejdříve na jednu, pak i na druhou nohu.

Tou zraněnou jí projela mírná bolest, ta ale rychle přešla. Chvíli počkala, pak se pomalu vydala na druhou stranu malé místnosti ke dveřím.

Tiše je otevřela a ovanul jí chladný vzduch. Před ní se otevřela veliká prázdná chodba. Ani na chvíli nezaváhala a vešla do ní. Pak nastal první problém.

Do leva, nebo do prava?

Nina přešlápla na místě, pak se bez většího důvodu vydala do prava.

"Tam bych nechodil."

Dívka ztuhla. Srdce se jí rozbušilo, zvedla hlavu na horu a rozhlédla se po rozlehlém chodbě. Nikde nikdo.

"Doleva."

Ozvalo se znovu. Dívce došlo, že je tu někde reproduktor.

Někdo si se mnou hraje.

Pomyslela si. Otočila se na druhou stranu, kde se chodba dělila na další dvě.

A i přesto, že si nebyla jistá, že je to dobře, se tam vydala.

-

"A teď doprava."

Rezignovaně zahnula doprava. Už tímto bludištěm chvíli chodila a věděla, že nebýt onoho hlasu, byla by ztracená, ne-li mrtvá.