Sisters Romanoff | ᴬᵛᵉⁿᵍᵉʳˢ

36. Dead inside

V místnosti byla tma. Neproniknutelná, temná a užírající tma, která člověka obalovala a dávala mu pocit, že se potápí do nádoby s dehtem. A přesně s takovýmhle pocitem se Nina probrala.

Vyděšená, ponížená, unavená a v bolestech.

Její situace byla nezáviditelná - nevěděla kde je a ani co se děje.
Jediné, čím si byla jistá, bylo, že její situace nevěstí nic dobrého.

Hlava jí stále třeštila a v mozku pulzovalo, už se jí alespoň dařilo trochu vnímat. Tedy, kdyby bylo co vnímat.

"Kde to jsem?"
zeptala se tiše sama sebe pokřiveným hlasem. Zvuk se neodrazil a nevytvořil ozvěnu, tudíž předpokládala, že se nachází v malé uzavřené místnosti. Což byla ta nejhorší možná varianta.

Když se pokusila pohnout, zjistila, že je svázaná. Kotníky měla pěkně přidělané k nohám židle a v pase jí také držel jeden provaz. Ruce měla bolestivě podél těla, taktéž pevným provazem přivázané k židli.

V místech, kde Nina tušila zlomeninu na ruce, cítila silně obtažené obvazy, které alespoň částečně zmírňovaly bolest ze zařízlého provazu. Věděla ale taky, že pokud jí ránu někoho brzy neošetří, dost možná do oné ruky nikdy nevezme pistoli.

Ninu až překvapilo, jak se uvnitř sebe cítila vyrovnaná. Měla pocit, jako kdyby její duši naplnila temnota totožná s tou kolem a pohřbila všechny ty rozostřené emoce, které v ní donedávna křičely a škrábaly se nahoru na povrch.

Teď byly pryč.

Zavrtěla se a pokusila se posadit pohodlněji, ale nešlo to. Tělo ji při každém pohybu bolelo a ozývala se pochroumaná žebra bolestivě plačící na plíce.

Musela se tedy s mručením vrátit do původní polohy, která nebyla pranic příjemná. Byla tak bezmocná, neschopná se pořádně pohnout, natož pak se jakkoliv pokusit uniknout. Mohla jen vyčkávat.

-

Nemohlo uběhnout víc, jak několik minut, když se někde před ní ozval hlasitý šramotivý zvuk. Zkušenými smysly špióna dokázala vydedukovat, že slyší klíč v komplikovaném kovovém zámku. Její typ se potvrdil ve chvíli, kdy se před ní otevřely těžké kovové dveře a opustily dovnitř trochu denního světla, které pohladilo ženinu mysl doposud zahalenou do stresujícího a znepokojujícího temna. Pak se ale ozvalo zapraskání a na stropě se rozsvítilo několik dlouhých zářivek, což její oči naopak přijaly se značnou nechutí. Pod náporem nepříjemné štípavé bolesti musela zavřít oči. A když si její zorničky pod víčky pomalu navykaly světlu, uslyšela kroky a hlasy přicházející směrem k ní. A pak uslyšela hlasité bouchnutí dveří.

Se svěřenými rty se pomalu donutila otevřít oči. Oslnila ji umělá nazelenalá záře, která se odrážela od světlých betonových stěn. Mžourala kolem sebe a přitom se snažila rozeznat obrysy postav.

"Ale ale ale, Šípková Růženka se nám probrala."
ozval se kousek od ní pohrdavý hlas a ona konečně nabyla plného ostrého zraku.

V místnosti s ní bylo minimálně deset agentů HYDRY v černých uniformách se znakem na hrudi. V ruce všichni svírali příruční kulomety, jako kdyby byla nějaký super nebezpečný zločinec.

Byla bych...ale teď jsem spíš jako mrtvola.

Ke své nelibosti zjistila, že je v místnosti i agent, se kterým měla co dočinění po Starkově misi. Na obličeji měl grimasu vítězství. Otřásla se, když se podívala do jeho úlisné tváře. Měla pocit, že na těle stále cítí jeho hrubé dlaně, jak nestydatě ohledávají její tělo a bez jediné známky úcty narušují i ty nejintimnější hranice...