Sisters Romanoff | ᴬᵛᵉⁿᵍᵉʳˢ

12.Wake up, Bucky

22.2.1991
Základna HYDRY

V tu chvíli se jí něco pevně obmotalo kolem zápěstí a sevřelo jí ruku.

Sevření to bylo silné, donutilo jí mírně vyjeknout. Shlédla dolů a její oči se zasekly na několika dlouhých prstech, které byly křečovitě obtočeny kolem jejího zápěstí.

Zvedla hlavu zpátky a upřela zrak na winter solidera.

Zhluboka oddechoval, všechny svaly na těle měl napjaté a agresivně jí sledoval. V jeho ledových očích spatřila tu samou prázdnotu, kterou viděla při jejich prvním setkání.
Dnes si v nich ale všimla ještě jednoho pocitu.

Strachu.

"Klid, nechci ti ublížit."
pronesla co nejsmířlivějším hlasem a volnou ruku zvedla nad hlavu, aby viděl, že nedrží nic nebezpečného.

"Nemusíš mít strach."

Z jeho očí se pomalu začaly vytrácet známky agrese a dech se mu zklidnil.
Sjel pohledem ke své ruce, kterou svíral dívčino zápěstí a pomalu ho pustil.

Nina si oddechla a začala si masírovat bolavé kosti. Byla ráda, že ji nechytil svou kovovou rukou, protože to by si rovnou mohla dojít pro sádru.

"Kdo jsi?"
zeptal se a nedůvěřivě si jí prohlížel. Měl pocit, že už ji někde viděl, že opravdu není nepřítel.
Věděl ale, že by se neměl řídit pocity, protože ty jeho byly opravdu velice chaotické.

Blondýnu tato otázka ranila. Nevěděla proč, vždyť muže skoro ani neznala.
I přesto jí slova do srdce udělala nemalou díru.
Zaťala ruce v pěst a znovu se mu zahledela do očí.

"Ty....ty si mě nepamatuješ?"

odpovědí jí bylo jen tísnivé ticho, které jí mučilo snad ještě víc, než bičování v Rudé komnatě.

Otevřela pusu a chystala se říci své jméno, když ji něco napadlo.

Rty se jí zatočily do lehkého úsměvu a v očích se jí rozsvítilo několik malých jiskriček.

"Já jsem tvůj anděl, vzpomínáš?"

A v tu chvíli mu to došlo.

Z té haldy útržků vzpomínek na povrch vyplula jedna úplně malá a nepatrná, přesto ale velice silná.

Byly v ní dvě krásné modré oči, totožné s očima holky, která seděla před ním.

Spodní ret se mu nepatrně rozkmital, když očima brázdil její tvář. V hlavě se mu opakoval hlas, jemný, sametový, a přesto hrdý a nebojácný. Nevěděl, co říká, nevěděl ani, komu patří, byl si je jist, že je jakkoliv spojen s jeho andělem.

Opřel se o lokty a vytáhl se o něco výš, pohledem sklouzl kamsi do zadní části místnosti, jakobi doufal, že tam najde rozřešení celé této zvláštní situace.

Nina sklopila hlavu a vydechla. Na pár sekund zavřela oči a přitiskla si dlaň k zátylku, aby si promasírovala zatuhlé svaly.
Na svém krku nahnatala cosi malého a studeného, co jí do těla vlilo novou energii. Napřímila se a zkušeně si věc z krku odepla. Když skončila v její horké dlani, natáhl a se k vojákovi.

Gesto ale bylo příliš rychlé a soliderovy reflexy ho vyhodnotily jako nebezpečné.
Jeho železná ruka vyletěla dopředu a zachytila tu její těsně před tím, než se dotkla jeho hrudi.

Dívčinou rukou projela prudká bolest a ona měla co dělat, aby nevykřikla. Několikrát zamrkala, aby zahnala slzy, pak pomalu roztáhla pěst, ve které svírala drobný předmět.