Sisters Romanoff | ᴬᵛᵉⁿᵍᵉʳˢ

23.My soldier

22.7.2014
New York

Dvacátý druhý červenec začal krásným, slunečným ránem a dobrými vaflemi k snídani. Pro Ninu to bylo jedno z dalších obyčejných probuzení, na které si během doby ztrávené u Avengers už zvykla. Nic nenasvědčovalo tomu, že by se dnes stalo něco neobvyklého, až když se v jejím pokoji zastavila Natasha a nabídla jí, že by si mohly udělat dámskou jízdu do obchodního centra. A Nina nic nenamítala. A tak se dvě cvičené vražedkyně vydaly na lov hadříků a zbraní jim byla Starkova nabitá kreditka.

----

Že nakupování není její šálek čaje zjistila Nina už při procházení čtvrtého obchodu. Zatímco Natasha zaujatě procházela regály, sundavala z ramínek trička a roláky a zase je vracela zpátky, ploužila se za ní a hledala co nejlepší výmluvu, jak zapadnout do nějakého podniku s jídlem a radši se pořádně nadlábnout.
I v nenáviděné kavárně by teď byla radši. A to se jí po návštěvě dalších osmi obchodu opravdu splnilo.

Seděla u oblíbené horké čokolády a poslouchala Natashino líčení o nějakém neslušném prodavači. Bylo až udivující, jak byla do nákupů zapálená. Nina věděla, že když její sestru něco chytne, jen tak jí to nepustí a tentokrát to byla nákupní horečka. A tak zrzce ani nevadilo, když se Nina omluvila a nechala jí nakupovat samotnou. Zatímco ona pokračovala pro nové značkové lodičky, Nina se vydala ven do rušných ulic New Yorku.

Procházela zadními uličkami i přelidněnými hlavními třídami, prodírala se davy turistů a byla ráda, že se vymotala z labyrintu obchodního šílenství. Nechala nohy, at jí vedou kam jí vedou a šla prostě pořád dál.

Myslela, že neví kam. Že prostě jen jde. Ale podvědomí si to tak neplánovalo.

Všechno veselí jí přešlo, když se ocitla v ulici, kde před víc jak deseti lety býval Melabonapark.

Ulice byla prázdná, nebyl tu jediný člověk. Na silnici se povalovalo několik kusů roztrhaných novin a prostorem se nesl zápach z blízkých popelnic. I přes nepříjemný pocit v žaludku se pomalu vydala k místu, kde pomstila svého otce. Boty jí klapaly o asfalt, měla pocit, že přesně takové to bylo i předtím. A když došla přesně na ono místo, kde stála, pocit, že se celý incident stal včera, se ještě prohloubil.

Betonový nápis Melabonapark tam stále byl. Vyděsilo ji, že vypadal úplně stejně.

Jako by od té chvíle neuplynul jediný den...

Zamrazilo jí v zádech a shlédla dolů na dveře. Ty už v horším stavu byly. Vypadaly opotrebovaně a staře, ale zároveň to vypadalo, jako by byly hodně využívané.

Přišla k nim blíže a přejela prsty po měděné klice. Nebyla si jistá, co přesně dělá, když za ní lehce zatáhla, zatlačila a malou škvírou ve dveřích opatrně vklouzla dovnitř.

Bylo tu chladno, po nahých pažích jí přeběhl mráz. Z baru se stala jen prázdná místnost. Uprostřed stála jediná židle a na stěně visel plakát s Marilyn Monroe, to bylo vše. Okna byla zatlučena dlouhými prkny a zmizel i barový pult. Procházela místností pomalu dál a na mysli jí přicházely obrazy z minulosti. Tady poprvé dobrovolně zabila.

Špičkou boty na podpatku odkopla plechovku od piva válející se na zemi a pozorovala, jak se kutálí kamsi pryč.

Nechápala, proč sem šla. Vzbuzovalo to v ní jen smutek. Těkala očima po stěnách a živě cítila bolest, když se jí při rvačce dole ve sklepení zařezávaly střepy z lahví do těla. Slyšela výstřely, křik mužů, když je zabíjela, viděla jejich oči plné utrpení. Prudce se nadechla a chystala se vykročit dopředu, něco jí ale zarazilo.