Sisters Romanoff | ᴬᵛᵉⁿᵍᵉʳˢ

22.Auntie Nina

21.7.2014
Avengers Tower

Chaos.

To bylo to, co Nina cítila, když ji ráno probudily brzké ranní paprsky.

Cítila se strašně. Ještě ani neotevřela oči, nepohnula se a už věděla, že je zle.

Pomaličku rozevřela bolavá víčka a oslepilo jí ranní světlo, které se do pokoje dralo skrz zasažené žaluzie.

Několikrát mrkla, zrak měla rozostřený. Vlastně měla rozostřené všechno. Myšlenky, pocity, vnímání. Cítila jen otupující bolest hlavy.

Nepamatovala si vůbec nic. Jen chlast. Moře chlastu. Musela toho vypít opravdu hodně, když se takhle zřídila. Nebo za to mohl spíš fakt, že už dlouho alkohol nepila.

Pomalinku se rozhlédla po pokoji a snažila si se vzpomenout, jak se sem dostala. Jedné věci si byla stoprocentně jistá; nedošla sem po svých. Se zamručením se převalila na posteli a strhla že sebe peřinu.

"Do háje!"
zamručela pri pohledu na zmačkané, dříve flitrované šaty. Na boku byla nemalá díra a všechny blištivé ozdoby byly sedřené.
"Já se ani nesvlíkla."

Naklonila hlavu na stranu a podívala se na budík na nočním stolku. Bylo devět hodin ráno. Pomocí loktů se vytáhla nahoru a postupně do sedu. Musela na všechno jít pomalu, žaludek se začal ozývat a byla neskutečně otupělá. Rukama si vjela do vlasů a na moment zavřela oči. Pak se nadechla, shodila nohy z postele a vrávoravě se zvedla. A pak to začalo. Během sekundy se jí totálně zvedl žaludek a rychlostí blesku se vrhla na záchod, div že se nezřítila na zem. Pak se svezla k záchodové míse a pustila do ní tolik zvratek, že by ani neřekla, že je to možné. Když příval bolesti zmizel, radši zůstala u toalety ještě pár minut sedět, než se odplazila ke sprše, shodila ze sebe šaty a pustila na sebe proud vlažné vody.

----

Moje kocovina musí být poznat i na vzdálenost sta kilometrů.

Pomyslela si Nina trpce, když se mátořivě soukala chodbami Avengers Tower. Stále jí bylo nehorázné špatně, ale už z ní alespoň netáhl alkohol a neměla na sobě krátké, pomačkané šaty. Ty vyměnila za tepláky a pohodlný pletený svetr. Na co se ale při své očistě vykašlala byly vlasy a make-up. Zbavila se jen tmavých, řasenkovych kol pod očima a tím to končilo.
Na víc neměla energii.

Jejím cílem byla kuchyně. Doufala, že tam najde nějakého Avengera, který jí poradí, co s pořádnou kocovinou.

Po krátkém bloudění po chodbách mrakodrapu se konečně dostala k vytouženému cíli. Víš silou se opřela do skleněných dveří a vešla do prostorné místnosti plné krásných, umělým dřevem obkládaných spotřebičů.

Zamířila rovnou k velikému baru, za kterým k jejímu údivu stál Steve Rogers a dělal si toasty.

Zmučeně dosedla na jednu z barových židliček a zasténala něco na pozdrav. Pak vložila hlavu do dlaní a doufala, že se na místě rozpadne.

Voják jí lehce pobaveně pozoroval, zatímco přidržoval toastovač s jídlem uvnitř. Bylo mu jasné, co se ženě děje.

"Kocovina?"

"Kocovina."
odvětila jednoduše a bojovala s pocitem na zvracení. Pak jí do nosu bodla pronikavá vůně čerstvě zapečených sendvičů a tázavě zvedla hlavu na blonďáka, který je s úsměvem začal předavat na talíř.

"Jsi v pořádku?" zamumlala a muž se zarazil.

"A proč bych nebyl?"

Otevřela udiveně pusu a pak si poklepala na hruď. Pochopil.