Probudila jsem se a v tom jsem si to uvědomila. Bože, já to udělala! Fakt jsem to udělala! Koukla jsem se vedle sebe. Jeho půlka ale byla prázdná...
...
"Grante?" zkusila jsem, ale odpověď se nedostavila.
"Grante?" vyzkoušela jsem podruhé, ne že bych předtím volala potichu, jen jsem naivní a tak jsem si myslela, že podruhé mě uslyší a zázračně se zjeví. Já jsem fakt naivka. No nic, musím si vystačit sama. Plus je, že jsem u sebe, protože kdyby se to odehrálo u něj, musela bych se teď tahat cestu dlouhou skoro jako let na Mars a to se mi nechce. No dobře, možná jsem líná no.
Oblékla jsem a i svůj obličej jsem trochu zcivilizovala, nebo se o to alespoň pokusila. V tom jsem si toho všimla. Ten neúnosný bordel v mém pokoji. Návštěvník by si řekl, že tady vybouchl granát. Co granát, tady to vypadá jako po výbuchu nejméně čtyřiceti atomovek.
"Takhle to nepůjde." řekla jsem si. Ne, že bych byla nějaká uklízecí maniačka, ale každý v Shieldu nemusí znát mé tajemství a to to, že jsem strašný prase. A přesně proto si nikdy nezvu hosty! Tak jenom tak na efekt, oblečení na jednu hromadu, boty na druhou a drobky smést za dveře. Jo, toho si nikdo nevšimne! Prach vyřeším jindy. To zvládnu, tohle zvládnu!
...
"Tohle nezvládnu!" povzdechla jsem si. Už asi půl hodiny, se tu snažím spárovat ponožky a stále nacházím nové a nové druhy! Ale abych k některé našla druhou? To už ne!
"Co proti mě máte! To já vás jako jediná nosím!" zeptala jsem se jedné z ponožek, kterou jsem zrovna držela v ruce. No super, už si povídám i s ponožkou...
"Takže by chcete hrát na schovávanou? Fajn! Najděte mě!" řekla jsem trochu více nahlas a zahrabala jsem se do hromady ponožek, ve kterých jsem seděla. Dokonalá skrýš! Teď vážně, už to neber Tris. Po chvíli schovávaní se v haldě smradlavých ponožek jsem slyšela potiché odkašlání. Podívala jsem se a u dveří stál Coulson. Fakt super!
"Co to děláte?" zeptal se pobaveně a bylo na něm vidět, že měl co dělat, aby nevyprskl smíchy. Vlastně se mu ani nedivím, vidět mou podřízenou jak se schovává ve fuseklích. Fakt díky ponožky, ztrapnily jste mě. Tohle znamená jediné, válku!
"No, vlastně to je nový tip maskování pane, říkám tou ponožkátor!" plácla jsem první výmluvu, co mě napadla. Bohužel to byla zároveň i ta nejblbější.
"No jistě! Tak pojďte už, všichni na vás čekají." Tentokrát to už nevydržel a rozesmál se. Počkat! Já rozesmála Coulsona? O.O Jsem fakt dobrá! Možná ta válka nebude nutná, můj milý ponožkátore.
"Ale počkejte! Oni mají i svá jména! Třeba tohle je fuska!" zvedla jsem nad hlavu ponožku s červenými fleky. " A tohle je satan!" vytáhla jsem tu nejčernější ponožku, která se na hromadě skrývala. "Ale dejte si na ni pozor! Určitě má něco za lubem! Viď satane? Chci říct, ne, jsou to jen ponožky! Já s nimi ani trochu nemluvím!" Snažila jsem se zamluvit svou předchozí větu. Proboha už mlč Tris, děláš si to jenom horší. Coulson to ale naštěstí neslyšel, ten už bylo dávno pryč. Netušila jsem, že je Coulson stíhačka!
Zamířila jsem ven z pokoje směrem, kterým před chvíli zmizel můj šéf a zavřela za sebou dveře. POČKAT! Něco mi tu nesedí! Vrátila jsem se do pokoje a zahleděla se na kopu ponožek, kde jsem ještě před chvíli seděla.
"Ahojky miláčci moji, pak doděláme, co jsme začali." pozdravila jsem je a nyní, již bez starostí jsem šla. Přeci jsem je tam nemohla jen tak nechat! Bohužel, nebyla jsem na chodbě sama. Jo, cítíte správně, další trapas se blíží.
"Ale copak? Ty tam někoho máš?" usmál se na mě Fitz, který zřejmě taky mířil na onu schůzy, kterou svolal Coulson.
"Ehm, ne?" odpověděla jsem mu. Počkat, proč to znělo jako otázka? Jsem tak mizerná lhářka...
"Vážně? Nezníš moc jistě." pokračoval starostlivě Fitz. Musela jsem být bílá jako stěna.
"Ano, vážně, tak jdeme?" tentokrát již přesvědčivě, jsem mu oznámila, že jsem psychicky v pořádku a už můžeme jít na tu schůzi. Myslím, že mi stejně nevěřil, ale nechal to být.
Ve Fitzově společnosti jsem se tedy vydala na schůzi. Cestou jsme prohodili pár nezáživných témat, ale i přes tu nedůležitost musím říct, že takhle dobře, jsem si dlouho nepopovídala. Můžu být jen ráda, že mě u ponožek nenačapal Hunter, myslel by si, že jsem nějaký ponožkofil, či co. Což možná i jsem, ale nikdo to nemusí vědět.
Stejně by mě ale zajímalo, co nám Coulson takhle brzy chce...
¨
Já i další kapča jsme tu! :3 Vím, že se tu nic nestalo, ale i tak doufám, že vás to alespoň trochu pobavilo. No jo, jsem jednou přišla z kina a dostala retardovaný nápad na kapitolu. :D
A vlastně jsem se vás ani nezeptala, co říkáte na konec 3. série a začátek 4.? Já jsem byla nadšena. Na konci třetí série jsem čekala vše, ale tohle opravdu ne. :D Pište mi své názory jak na AoS tak na můj příběh, moc ráda si počtu! :3
Stejně je šílený, když si uvědomím, jaké to bylo v době o které tu píši já a v době v jaké je AoS teď. Tak já se tu nebudu vykecávat a ahoj! :3
ČTEŠ
Dvojí život
Fanfiction"Otec?" zeptal se muž na druhé straně stolu. "Nezvěstný." Odpověděla mu jednoduše. On si jen povzdechl. "A co vaše matka?" zeptal se znovu. "Naposledy jsem s ní mluvila před dvěma lety." Zalhala mu. Je dobré si udržovat jakousi bublinu. On své otázk...
