Každý konec je nový začátek

411 26 2

Tris, vzpomínky:

"To je skvělý! Kdy se to narodí?" vykřikla jsem a přitom se snažila maskovat svou lhostejnost k této události. "Jo? tak já už budu muset končit tak pa." řekla jsem a ukončila hovor. No páni! Moje vykutálená sestřička bude mít co nevidět dítě a opovážila se mi to říct až teď! Stejně si myslím, že jim to dlouho nevydrží, její takzvaná životní láska se netváří moc na to že dítě je přesně to co teď chce. Kdyby tehdy nešla na tu párty, tak by vlastně žádné nečekala. Zvláštní co s člověkem udělá láska, nemyslí a žene se do záhuby. Jo, to na moji sestru perfektně sedí! Občas jí říkám "lehká dívka". Každých čtrnáct dní má nového kluka. Jsem zvědavá co udělá až se rozvede tentokrát, potrat? Ne, to na ní nesedí. Já jsem spíš vždycky byla a stále jsem ta nepřející, nikdy jsem se ani pořádně nezamilovala když nepočítám dětské lásky, no každému bylo třináct. Spíše jsem pozorovala jak se ostatním rozpadá jejich vztah a ničí je to. Líbí se mi to, život bez starostí. Žádné závazky, problémy a už vůbec nic co by mě donutilo vzdát se svých snů. Mým snem vždy bylo dělat pro něco tajemného, nevyzpytatelného a o čem by vědělo jen pár zasvěcených. A hlavně dělat sama na sebe, možná proto jsem se odstěhovala od matky a sestry. A můj otec? Ten se nikdy nenašel, asi utekl když si uvědomil co je to mít děti. A nedivím se mu. Ani ho nechci najít, jak říkám, tenhle život mi vyhovuje. Práce v laboratoři jako mikrobioložka vůbec není špatný, platí dobře a docela mě to i baví. Podívala jsem se na hodiny, půl šesté večer. Asi bych měla jít koupit něco k jídlu. Oblékla jsem se a vyrazila. cestou jsem si do sluchátek pustila nějakou muziku. Došla jsem do obchodu.

"Slevy 50%" No jo, dobrý prachy pro obchodníky, pocit uspokojení pro zákazníky. Zrovna jsem si vybírala ta nejčervenější rajčata když v tom se ozval výstřel. Všichni včetně mě se okamžitě skrčili, aby neschytaly nějakou střelu. V těchto chvílích jsem ráda za mou pistoli, co si vždy nosím pod oblečením. Vytáhla jsem ji, nabila, plížila jsem se regály tak, aby mě útočník neviděl, ale najednou nastal problém, oni byli tři. Jeden mě zahlédl a tak, abych si toho nevšimla se ke mně připlížil. Přiložil mi zbraň k hlavě a já se radši ani nehla.

"Na co si tu hraješ holčičko?"

Jestli něco nenávidím, tak je to když mi někdo říká holčičko, beruško nebo dalšími potupnými přezdívkami, ale ani moje naštvanost mě nepřinutila k tomu proti němu zasáhnout. Chytl mě za rameno a táhl mě k jeho kolegům, ti se jen nechutně zubili a nechci vědět jaké představy se jim honily v hlavě. Dovedl mě někam do skladu či kam a přivázal mě k nějaké trubce a díky utaženým poutům, která mě přímo řezala do ruky jsem se nemohla ani hnout. Odešel a zhasnul.

Čas mi utíkal hrozně pomalu, protože v tě tmě a s neutišující bolestí se člověk má fakt blbě.

A dost! Něco udělám! Hodiny nakoukaných akčních filmů mi přeci k něčemu být musí. Trhla jsem s palcem tak, že jsem si ho zlomila. V tu chvíli bych už radši přetrpěla ta pouta, ale už jsem začala, tak to i dokončím! Vysvlékla jsem se z pout a našla svou zbraň, bohužel jsem si já kráva zlomila pravačku i když levou neumím nic, takže jsem musela vzít zbraň do levé. Tak teď už tuplem nic netrefím! Došla jsem ke dveřím a rychle je otevřela, pokoušela jsem se přetrpět tu bolest ruky, ale šlo to těžce. Za dveřmi stáli dva útočníci a mířili na skupinku lidí, které jsem tu předtím neviděla. Asi policie, ale měli divné uniformy, takové celé do černa a dělané přesně na míru. Jelikož jsem levou neuměla mířit tak jsem ani nesázela na to, že bych útočníky trefila, prostě jsem do nich vystřílela celý zásobník a oni padli k zemi. Jeden mrtev, druhý při vědomí. Došla jsem k němu, přiložila zbraň k jeho hlavě a vystřelila. Byl mrtev. Všimla jsem si třetího muže, který ležel na zemi v krvi. Útočníci jsou pryč, nebezpečí zažehnáno, mise splněna! Skvěle Tris!

Otočila jsem se na lidi v černých uniformách, všimla jsem si že jsou čtyři- dva muži a dvě ženy. Dříve než se stačilo něco stát, omdlela jsem.

Probrala jsem se na lůžku někde v nemocnici. Došel ke mně jeden z těch mužů z obchodu.

"Co ode mě chcete? Nic jsem neudělala, ti muži mě chtěli zabít!" řekla jsem

"Já vím." odpověděl.

"Tak co teda chcete?!"

"Nic zásadního, jen vám nabídnout práci."


Doufám že se první kapitola líbila a dík za přečtení. Do přílohy dávám fotky jak asi vypadá Tris. :) Je to random obrázek takže s rezervou to berte. :D




Dvojí životPřečti si tento příběh ZDARMA!