Dvojí život

Central park

Pohled Warda:

Pomalu jsem se začínal probouzet. Společnost mi dělaly dvě věci. Bolest hlavy a tma. Musím se vzchopit! Takhle to nejde dál! Nenechám nějakýho blba co mnou celej život manipuloval aby mě jen tak vyřídit. Ani náhodou!

O půl hodiny později:

Mé smysly začaly fungovat, konečně jsem se probral. Skvěle. Teď jen vymyslet, jak odsud. Ty provazy, kterýma jsem zvázanej by se daly obrousit o roh žídle. Stálo by sice spoustu úsilí a času, ale lepší, než nic. Z mého přemýšlení mě ale vyrušil zvuk. Znělo to jako zavrzání, to znamená, že někdo musel otevřít dveře. S tím do místnosti proniklo také trochu světla.

"Výborně, už jsi vzhůru." řekl nově příchozí. Tentokrát jsem ten hlas ihned poznal. Patřil mému nadřízenému. Nic jsem neříkal a nespouštěl jsem z něj pohled.

"Můžeme tedy začít." dodal a ďábelsky se pousmál. Doufám, že ten hajzl nemá v plánu mě mučit, moc dobře ví, že mám výcvik na zvládání bolesti.

"Nebudu tě už dál trápit Grante, nemá to cenu. Zavřenej, zvázanej na místě, který nezná a v zuboženým stavu. Jsi prakticky mrtvej, stačí jenom napnout ostří." odmlčel se.

"Kvůli tomu tu ale dnes nejsem." No super, a kvůli čemu teda? Na tahání informací mě zná moc dobře, v tom to nebude. 

"Vlastně jsem tu abych ti řekl svůj geniální plán, seřval tě a teprve pak uvidím, co s tebou dál." To mě mohlo napadnout. On je dokonalý psychopat. Tohle psychopati dělají.

"No, tak povídej."  drze jsem odvětil.

"Ale nono, buď budeš slušnej, nebo dostaneš další ránu zezadu do hlavy. Tuhle bys už ale nemusel přežít. Takže být tebou, jsem zticha." pohrozil mi.

"Jak dlouho jsem byl vlastně mimo?"

"Skoro třináct dní." odpověděl jednoduše. To není možný! Třináct dní?! Tohle už Coulsonovi musí přijít dívný. Z toho budou ještě problémy. Pokud se tedy odsud vůbec dostanu.

"Opravdu sis myslel, že mě prostě zamorduješ šroubovákem pak si jen tak odkráčíš  za tou svou čubkou ze Shieldu  a nikdo se nic nedozví? To se šeredně pleteš chlapče!" Tu urážku jsem musel spolknout. Musím už konečně vymyslet jak odsud. Jediná možnost je ho přeprat. Má u sebe zbraň, to by mohl být dobrý bonus do začátku. Ale jak na něj?

"Ne ne ne, velet tady budu já a ty jsi jenom hlupák, další na seznamu, co zradil, kvůli ženský." Vlastně už jsem ani nevnímal, co říkal. Moje myšlenky putovaly kolem možné únikové cesty. Možná už něco mám. Jsem tu jen já on. Udělal chybu! Měl si s sebou někoho vzít.

"Tak co jste prováděli? Co za čuňárničky s tebou dělala, že si tak snadno podlehl nástrahám ženskýho klína?" pomalu se čím dál více přibližoval. Tím lépe pro mě. "Myslel jsem si, že si alespoň trochu odolnej, ale jedno ti povím mladej." Byl blíž a blíž. Konečně to mám, tohle je v základních kurzech Shieldu. Proč mě to nenapadlo? Jen kdybych neměl ty debilní zranění.

"Když já byl ve tvejch letech, bylo tisíc kluků jako já, ale já jedinej přežil a víš proč?" Většinu stráží už zabil na základně, takže se přes ně nějak dostat nebude zas až takový problém. Snad.

"Jako jedinej jsem vydržel. Každej podělanej večer si připomínám kdo jsem. Děláš to taky?"    

3

"Měl bys, brzo to bude to jediný co ti zůstane. A ohledně tý tvý, ehm" chvíli přemýšlel nad jménem "Tris? Jo, Tris. Nikdo..."

2

"...ani ona..."

1

"...mi nebude stát v cestě." Už byl blízko až příliš.

TEĎ! 

Vší silou jsem mu dupl na nohu. Zavrávoral. Teď je moje chvíle. Rychle jsem mu dal hlavičku, tak, že jsem pomalu spadl i já. Odhodlání mi to ale nedovolilo. Místo toho jsem využil jeho chvilkové nepozornosti a nohou židle jsem ho trefil, řekněme do citlivých míst. 

Chvíli si to místo poté držel bolestí a vypadal, že se každou chvíli svalí k zemi. Bohužel tak opravdu jen vypadal.

Rychle mi vrazil a já jen zatínal zuby bolestí. Tohle nevzdám. Nesmím. Buď vyhraju tenhle souboj, nebo mě čeká jistá smrt, nebo hůře, pomalé, sadistické a nekončící mučení. 

Proto jsem se uklidnil. Zhluboka se nadechl a poté (nečekaně :D) vydechl. Své oči jsem upřel přímo na cíl - něj. Vyskočil jsem. Do toho skoku jsem dal všechnu sílu, co se ve mně momentálně skrývala. Pokusil jsem se o něco jako salto, ale háček byl v tom, že jsem byl ještě přivázaný k žídli. To jsem tím saltem hodlal vyřešit. 

Dopadl jsem a židle se roztříštila. Byl jsem ještě šťastnější, když jsem zjistil, že se mi povedlo přesně to, co jsem chtěl. Pode mnou ležel můj šéf neschopný pohybu. Teď je ta šance!

Rychlý chvatem jsem ho odzbrojil úplně. Jeho oči jakoby prosily o život. Tu radost mu ale neudělám. Kéž bych jen měl víc času, to bych si ho vychutnal. Ale jsou tu i jiní, které musím zneškodnit. A pak ona. Proboha musím se za ní rychle vrátit, než se jí něco stane. Proto jsem se spokojil pouze s jednou poslední ránou.

"Máš pravdu, nikdo ti už stát v cestě nebude. Tvoje cesta tu totiž končí." A uštědřil mu tu poslední ránu. Musím si pospíšit, než si mě všimnou. Rychle jsem se tedy dal na útěk. Předtím jsem si s sebou pro jistotu vzal pistoli. On už ji stejně nebude potřebovat.

Procházel jsem chodbou, když v tom jsem si všiml dvou chlápků, co právě měli stráž. Přikrčil jsem se za roh. Nemůžu už plýtvat silami. Ani netuším, kde se nacházím, budu rád, když vůbec dojdu do Shieldu i bez souboje. 

Všimli si mě. Nemohl jsem to protahovat a proto jsem s nimi udělal krátký proces. Oba jsem je rychle střelil do hlavy. Mrtví se skáceli k zemi. 

Bloudím tu. Netuším, kam mě to zatáhl, ale větší bludiště jsem jakživ neviděl. Unaveně jsem se opřel o stěnu, ale ta se pode mnou probořila. Vylekaně jsem se otočil. Ze stěny začaly vystupovat kovové dveře bezpečnostním kolem místo kliky. Takové bývají v atomových krytech.

Rychle jsem s kolem začal otáčet. Šlo to trochu ztuha, ale přemohl jsem se.  Najednou to ale už nešlo, zkusil jsem proto na dveře zatlačit. Otevřely se, ale to co bylo za nimi mě ani trochu neuklidnilo. Schody, zase...

...

Po zdolání asi milionu schodů jsem došel k dalším krytovým dveřím. Další tlačení a otáčení s kolem. No, paráda! Nezbylo mi nic jiného, než se do toho dát. Po chvíli jsem ale ony dveře otevřel. Náhle mě oslepilo světlo. Slunce, to znamená, že jsem venku! Rychle jsem vyběhl ven. 

Central park?! Promnul jsem si oči. Byla to skutečnost. Kolem chodili lidé a divně na mě zírali. Vlastně se jim ani nedivím. Chlápek, celý od krve se náhle vynoří ze země uprostřed nejnavštěvovanějšího parku v USA. Mají proč zírat.

Můj cíl byl nyní jasný. Dostat se do Shieldu. Bože, jak já se těším, až se shledám s Tris. Doufám, že už se z toho zranění vzpamatovala. Vlastně jí to musím vše říct. O mé minulosti, mém přestrojení a především o mých citech. 

Tákže konečně nová kapča! Sakra ani nevíte, jak dlouho mi to trvalo sepsat. Doufám, že se vám to líbilo. Ano, dnešní kapitola nebyla ničím zábavná, ale byla důležitá. Grant je konečně na svobodě! Hurá! :D Jste rádi? Já teda jo, už nemusím popisovat to depresivní prostředí. :D Určitě by jste mě potěšili votes, ale ještě víc, kdyby jste mi napsali názor do komentáře! To by bylo naprosto skvělý! :D :3 Zítra vyjde další kapitolka, už je napsaná. :) Zase bude vážná, ale zase důležitá. Vtipné kapitoly teprve přijdou. :D Toť asi vše. Jinak díky za všechny vaše komentáře! Tím mi dáváte najevo, že vás příběh baví a já mám větší chuť psát. (často jsou komentáře to jediné, co mě dokope k další kapitole :D) Jste úžasní! Díky! :) :3 

PS: Jak si užíváte prázdniny? :3