For every story tagged #WattPride this month, Wattpad will donate $1 to the ILGA
Pen Your Pride

Zpátky na základně

52 3 1

  Central park?! Promnul jsem si oči. Byla to skutečnost. Kolem chodili lidé a divně na mě zírali. Vlastně se jim ani nedivím. Chlápek, celý od krve se náhle vynoří ze země uprostřed nejnavštěvovanějšího parku v USA. Mají proč zírat.  


Pohled Warda, o 20 minut později:

Konečně jsem to našel. Ta stará telefonní budka. Nefunkční, pokud se teda nehodláte spojit s Shieldem. 

Otevřel jsem dvířka a vstoupil dovnitř. Ta budka musí být stará minimálně tak 50 let, takže se ozvalo zavrzání. Přede mnou jsem uviděl sluchátko zavěšené ve stojanu s starý vytáčecí systém. Rukou jsem oprášil prach ležící na zařízení. Teď se teprve ukáže jak dobře si pamatuji poznámky s akademie.

...

"Sakra!" zanadával jsem si pro sebe a bouchl do stěny nacházející se vedle mě. Po chvíli zkoumání zařízení jsem to už začínal vzdávat. Někde se to přeci spouštět musí! No tak Grante, mysli! 

Rukou jsem zajel na bok sluchátka, ale něco nebylo v pořádku. Ruka mě začala pálit, takže jsem ji rychle sundal. Najednou se ale telefon probořil do stěny a místo starého systému se tam objevila obrazovka s logem Shieldu.

"Vítejte agente Warde." Chytré, mají tu rozpoznávač otisků prstů. Proč mě to nenapadlo?

"Budete si přát kontaktovat vašeho nadřízeného?" ozval se znovu robotický hlas.

"Ano, prosím. A informujte ho o mé poloze, potřebuji vyzvednout." odpověděl jsem. Na obrazovce nyní stál nápis "zpracovávám".

"Vyčkejte zde, již byla vyslána jednotka." To bude May. To je dobře, alespoň ze mě nebude tahat informace. 

...

Po chvíli čekání ke mně dorazil quinjet. Otevřeli se dveře a já do něj nastoupil. Neztrácel jsem čas posedáváním a rovnou jsem šel do kabiny řidiče. Když už jsem se konečně dostal z tý díry, kde jsem byl zavřenej, chci výhled.

Vepředu už seděla May. Sedl jsem si na sedačku spolujezdce. Po chvíli se na mě otočila a asi si všimla mých zranění.

"Chceš lékarničku?" Ta vážně slovy neplýtvá. Jako odpověď jsem jen zakroutil hlavou na náznak, že nechci. 

Zbytek cesty probíhal v tichu. Nikdo z nás neřekl ani slovo a navzájem jsme si sami sebe nevšímali. A to mi dokonale vyhovovalo.

...

Přistávali jsme. Konečně. Nikdy bych neřekl, že mi bude tým takhle chybět. 

Když motory utichli, vystoupili jsme. Nikdy jsem si nevšiml, jak je naše ranvej dlouhá. Možná to je tím, že o svém volném mám zajímavější věci na práci, než se tu procházet.

Když jsme došli na konec přistávací plochy, May mi řekla, že dovnitř mám jít sám, musí totiž ještě něco zařídit. Tak jsem šel.

Všechno tu vypadalo normálně. Nikdo si mě nevšímal a všichni dělali svou práci. Zamířil jsem rovnou do Coulsonovi kanceláře. Musím mu podat hlášení, moje nepřítomnost se totiž trochu protáhla. Doufám, že tam bude. Nehodlám ho nahánět po celý základně. Mám teď dvě možnosti. Buď mu říct pravdu o mém členství v hydře, pomoct mu ji zneškodnit a doufat, že nevyfasuju doživotí, což je rozhodně ta čestnější možnost. Nebo mu zalžu a na něco se vymluvím. To je zase ta snadnější možnost. Budu se muset rychle rozhodnout, pomalu se totiž blížím k cíli.

Zatáčel jsem za roh. No, někdo dělal to samé a narazil do mě. Podle postavy jsem poznal, že to byla žena.

"Jé, omlouvám se, nedívala jsem se. Já jenom hrozně spě..." Nedořekla to a jen na mě hleděla. Vlastně jsme na sebe hleděli navzájem. Tris. 

Dvojí životPřečti si tento příběh ZDARMA!