Dvojí život

Moment samotný

Pohled Tris:

"Ehm, ahoj." pozdravil mě.

"Ahoj." odpověděla jsem. Páni, jaká to dlouhá věta.

"Přišlo mi, že jsem se předtím nerozloučil úplně vhodně, tak proto jsem tady." vysvětlil.

"Rozloučit se?" zeptala jsem se. Blbější otázka mě jako nenapadla?!

"No," usmál se. Bože, ten jeho úsměv! "prakticky ano, ale jestli máš čas, tak mě napadlo jestli..." nedořekl to, protože jsem ho přerušila. 

"Jo jasně. Pojď dál!"odpověděla jsem mu a pootevřela dveře na znamení, že může dovnitř. 

"Dáš si něco?" zeptala jsem se spíše za zdvořilosti.

"Ne, to je dobrý." odmítl mou nabídku. Aspoň mám míň práce.

"No, takže co že si to chtěl říct?" zeptala jsem se. Ve skutečnosti jsem to věděla naprosto přesně, ale jiná věta na začátek konverzace mě nenapadla.

"No, jedna věc by tu byla." No páni, to mi toho řekl. Místo odpovědi jsem se na něj jen tázavě zadívala. Tak to vyklop Warde.

"Já, jednou jsem ti to už naznačil, ale chci ti to říct ještě jednou. Pořádně. Dokud ještě můžu." V téhle větě toho řekl hodně, ale mě zaujala poslední věta.

"Dokud ještě můžeš?" zopakovala jsem co říkal s tázavým výrazem ve tváři.

"Hele to je jedno. To důležité je..." zarazil. Dneska jsou naše vyjadřovací schopnosti na úrovni toaletního papíru.

"Co je důležité?" pobídla jsem ho.

"To, že tě miluju, to, že bych pro tebe umřel i když se známe jen krátce." vychrlil ze sebe, že mu bylo sotva rozumět. Já ale přesně věděla co říkal. V tu chvíli jsem nebyla schopna slova. Moje životní funkce, jako by se zastavily a já se nemohla dobrat vzduchu. Klídek, pomalu. Nádech, výdech, nádech a zase výdech. Takhle jsme na sebe zírali ještě chvíli, než se Ward rozhodl to ticho přerušit.

"Tris? Prosím, řekni něco. Tohle ticho mě ničí." starostlivě se na mě zadíval.

"Já, já.. ehm.. nevím, co říct." Řekla jsem přiškrceně. Sakra kyslíku, co máš za problém? To se mě jako straníš?!

"Promiň, co mě to napadlo. Byl to hloupý nápad. Asi půjdu." omluvil se Ward a chtěl odejít. Už byl u dveří, ale já ho zastavila.

"Počkej, to zase odejdeš bez rozloučení?" zeptala jsem se a došla jsem k němu.

"Já myslel, že..." nedopověděl to. Nevím, co mě to popadlo, ale něco ve mně mě donutilo mu dát pusu. A to ne jen tak ledajakou, takovej francouzák by i ve filmech záviděli.  Ze začátku jsem se cítila trapně, tak jsem chtěla přestat, ale najednou mi Grant začal polibek vracet, tak jsem pokračovala. Ale jak to tak bývá tak nám po chvíli došel vzduch a museli jsme se od sebe odlepit.

Chvíli jsme si jen tak zírali do očí, ale pak jsem ho políbila znovu, znovu a pak znovu. Asi poznal, že chci něco víc. Zajel mi rukou pod tričko a já zasténala slastí a rychle ze sebe to tričko sundala. To samé udělal i on a poté mě svalil na postel. Začal mi rozepínat poklopec a při tom mě líbal na krku...

Když jsme ze sebe strhali všechno oblečení, uvědomila jsem si, že teď už nevycouvám. A byla jsem za to strašně ráda. Po tom na to přišlo...

Postel se probíhala pod našimi vzdechy a polibky. Poté naše těla splynuly v jedno.

Ráno, pohled Tris:

Probudila jsem se a v tom jsem si to uvědomila. Bože, já to udělala! Fakt jsem to udělala! Koukla jsem se vedle sebe. Jeho půlka ale byla prázdná...

Papadadá! Po skoro až nekonečné době jsem zpět! Nezabijte mě prosím. Byla jsem na dovolené a pak mě pohltil nově nastolený školní režim. Depresivní to týden. 

Co vy? Jak jste to přežili? A jaké byli vaše prázdniny! Pište! Ať si taky počtu! Navíc při psaní této části jsem strašně dlouho uvažovala, co tam mám napsat. Milostné scény nejsou úplně moje parketa a tak trochu mi připadá, že tohle je tak trochu blbost, ale já vám to vynahradím v těch akčních částech, věřte! :) 

Nebudu se tady vykecávat, ale když už jsme u toho, koukněte se prosím na další mé příběhy, věřím, že se vám budou líbit. :) Tak asi ahoj a nezapomeňte se mi vyjádřit!

Mimochodem pustila jsem si film Fakju pane učiteli (ano vím, brzo. Taky vím, že to nemá co dělat s tématem, ale i tak to jsem napíšu) a nasmála jsem se při tom jak ještě dlouho ne. Takže doporučuji. Ano, jsem asi jedna z posledních, co si to pustila, ale co... :D

A omluvte, že byla kapitola kratší, škola mě hold pohltila :D