Jednou to pochopíš

46 5 0

Výslech probíhal v klidu, Coulson Wardovi pokládal otázky a Ward na ně odpovídal. Občas jeho pohled zabloudil ke mně, ale já se nezmohla cokoliv říct. Byla jsem naprosto paralyzovaná, všechna ta zlost, smutek, všechno to chtělo ven. Ale tělo mi to zkrátka nedovolilo.

"Nyní budeš převezen do přísně střežené cely, kde... No, však ty to znáš." ohlásil mu s nacvičeným ledovým výrazem Coulson. Ward jen souhlasně mlčel. Já přemýšlela, co říct, jestli vůbec něco. Musím něco říct, možná je tohle poslední šance. Prolomila jsem tedy ticho.

"Proč?" řekla jsem ublíženým hlasem a přitom se mu dívala přímo do očí. Ani by mi tolik nevadilo, že pracuje pro Hydru. Už jsem si zvykla, že na světě jsou dobří, ale i špatní lidé. Ale proč mi tolik lhal? Co lhal, nechal mě dělat věci, které bych normálně neudělala! Ale možná to patří k té špatnosti.

"Tris, já..." Na chvíli mu došli slova. Očekávala bych, že nás Coulson zastaví, ale neudělal to. Přihlížel k tomu a naslouchal každému povzdechu. Asi chápu, proč to dělá. Doufá, že se dozví něco víc. Normálně bych mu v tom pomohla, jenže tohle nebyla obvyklá situace. A já byla psychicky úplně v hajzlu. Ward se rozhodl pokračovat.

"...jednou to pochopíš." řekl mi s omluvou v očích. Tohle jen zvětšilo můj vztek. Tohle mu neprojde, alespoň ne u mě. Nejradši bych mu vyklopila všechno, co mám na srdci, zařvala bych na něj, že to v životě nepochopím. Ale nechci mu dát to, co chce. Nebo si alespoň myslím, že to chce. Odpovím teda naprosto jinak.

"Myslíš?" řeknu s pobaveným výrazem ve tváři, i když bych toto rozhodně zábavou nenazvala. Jeho moje odpověď vyvede z míry. To jsem přesně chtěla. Tímto pro mě tento rozhovor definitivně skončil a jelikož ani Ward i přes svůj obličej vyvedený z míry nevypadá, že mi něco namítne, usoudím, že i pro něj.

Coulson se z něj ještě během výslechu pokusil vymámit pár odpovědí, ale už nic neřekl. Asi jsem to pokazila, ale jsem ráda, že jsem se zeptala. I když jsem se nedozvěděla odpověď, pomohlo mi to. 

Když jsme vyšli z vyslýchací místnosti, May se ještě rychle ujistila, že jsou dveře zabezpečené. Jeho útěk je teď to poslední, co bychom teď potřebovali řešit. Potom jsem už svižným krokem mířili společenské místnosti. Nikdy neřekl ani slovo, dokonce jsme se na sebe ani nepodívali.

Potom ani nebylo třeba žádného znamení a každý si šel vlastní cestou. Ta má vedla do mého pokoje, kde jsem jen ulehla do postele a přemýšlela nad dneškem, nad životem, nad nekonečností vesmíru. Přemýšlela jsem nad neprostými banalitami, dokud mě můj žaludek neupozornil na jeho prázdnotu. Malá svačinka mi jenom prospěje.

Dvojí životPřečti si tento příběh ZDARMA!