Myšlenky

74 7 5

Pohled Tris:

"Řekla jsem si, že tu věc co jste ve mně objevili nechám být. Jenže to nejde. Poslední noci se mi zdá ta samá noční můra. Je v nich muž, který mi říká Elisabeth. A působí tak..." hledala jsem to správné slovo "...skutečně."

Pro vysvětlení : právě jsem byla u Coulsona v kanceláři. Nedá mi to spát, doslova. A pak ty divné jevy. Občas mám pocit, že dokážu cítit to samé, co lidi v mé místnosti, číst myšlenky. Cítím se obecně nějak zvláštně. Ani nevím jak to popsat. Ale Coulson ví jen o těch nočních můrách. Bojím se, jak zareaguje na to druhé.

"Možná by pomohly prášky na spaní. A říkala jste, že to je pokaždé ten samý muž?" zeptal se.

"Ano, pokaždé ten samý." přikývla jsem.

'Co když to něco znamená?' zaslechla jsem

"Co by to mělo znamenat?" otázala jsem se. Bála jsem se, co mi na to řekne.

"Cože? Já nic neříkal." namítal.

"Ale ano, říkal jste, cituji : Co když to něco znamená?"

"Ne Tris, to jsem si pomyslel." odmlčel se a zadíval se na mě. "Nechcete mi říct ještě něco?" Mlčela jsem. Oba jsme mlčeli. Dva lidé co mlčej a navzájem na sebe zíraj. Vůbec to není divný. Nakonec se odvážil promluvit on.

"Vy moc dobře víte, že tyto věci řešíme denně Tris, řekněte mi to. Je to pro vaše dobro, věřte mi."

"Dobře, ehm, občas slyším věci, konkrétně věty, ale když se podívám na člověka, jemuž ten hlas patří, tak nehýbe rty. Ale ten hlas pořád pokračuje, mluví, hučí do mě a já to nemůžu zastavit. To je na tom asi to nejhorší. Mívám stejné pocity jako lidé ve stejné místnosti a občas, občas se cítím, no, prostě zvláštně. Nevím, jak vám to mám popsat. Ani přirovnat to nejde." vymáčkla jsem ze sebe.

"Víte, je tu jistá pravděpodobnost, že budete mít jisté schopnosti. Všimli jsme si toho již při vaší léčbě. A navíc, člověk s tak rozsáhlými zraněními jako vy by se rozhodně neuzdravil tak rychle." Já na něj jen vyděšeně zírala. "Nebojte, nezavřeme vás do žádné karantény, Jemma to nějak vyřeší, ale je tu jedna věc, kterou musíte rozhodnout sama."

"A co to je?" zeptala jsem se.

"Jestli takhle chcete zůstat, nebo jestli budete chtít ty schopnosti odstranit." Po zaznění této věty nastalo v místnosti hromové ticho.

"Dobře, děkuji za vyslechnutí, budu nad tím vším přemýšlet." Prolomila jsem ho. Chystala jsem se opustit místnost, ale zastavil mě Coulsonův hlas.

"Tris?"

"Ano?"

"Dávejte na sebe pozor." Vypadal starostlivě.

"Ano, jenom dovolíte mi ještě jednu otázku?"

"Jistě, ptejte se." Pobídl mě.

"Nevíte, co je s agentem Wardem? Už se tu dlouho neukázal."

"O agentu Wardovi momentálně nemáme zprávy." Poté zřejmě zahlédl zklamání z mých očí. "Nechcete mi říct ještě něco?"

"Ne, nic." Zavrtěla jsem hlavou.

"Dobře, můžete jít." Opustila jsem místnost. Měla jsem jeden jasný cíl. Postel. Ale cestou se ještě stavím v laboratoři pro nějaké prášky na spaní.

Bojím se, že Coulson přijde na mě a Warda. Nevím, co udělá. Vyhodí nás? Potrestá nás? Ani na to nechci myslet. K tomu ta věc s myšlenkama. Chci se toho zbavit, to jo. Ale je to část mě a nevím jestli by bylo dobré to jen tak vymazat.

Tyhle myšlenky mě doprovázely celou cestu do laboratoře. Tam mě již zahlédla Jemma a vesele se na mě usmála.

"Ahoj, potřebuješ něco?" Zeptala se mile.

"Jo, prášky na spaní" Chvíli na mě jen zírala. "Na noční můry." Dodala jsem. Jemma hned začala prohrabávat jeden šuplík za druhým až vytáhla malou bílou krabičku. Podala mi ji.

"Tady máš, doufám, že to pomůže." Usmála se na mě. Závidím jí to, tu pozitivitu, to já bych nedokázala. Při tom všem, co se děje.

"Díky."

"Hele můžu tě jenom na chvilku zdržet? Bude to jen momentík, slibuju!" nervózně se mě zeptala.

"Jo, jasně. Co se děje?"

"Jde o to, že když si byla zraněná, odebrali jsme ti krev. Je to standartní postup, odebrat krev a prozkoumat ji. No a o to jde. Když jsem ji zkoumala, nevěřila jsem tomu, ale je to tak. Víš, je v tobě dost silná anomálie. Mysleli jsme si, že ta věc v tobě je jen nepatrná odchylka, které si po vyléčení ani nevšimneš, ale mýlili jsme se."

"Co si tam našla?" zeptala jsem se vyděšeně. V tu chvíli jsem musela vypadat jako malé. vyklepané štěně.

"Tvé krvinky, jsou prostě jiné. Destičky, všechno. Nebudu tě tady zasypávat odbornými termíny, vlastně pro to zatím žádné neexistují. U nikoho to ještě nenašli. Prostě, jenom jsem ti to chtěla říct. Bylo by nespravedlivé to před tebou tajit." Počkat, já jsem první?!

"Ví to Coulson?" Vážně? První otázka co mě napadne?

"Ne, zatím. Ale jestli chceš můžu chvíli počkat než..." Nestihla to doříct.

"Nemusíš." Přerušila jsem ji. "Stejně se to dozví."

"Teď jdi a vyspi se Tris, potřebuješ to. Je to na tobě vidět. Tak ať ti ty prášky pomohou." Povzbudivě se na mě usměje.

"Jasně, díky." Převzala jsem si od ní tu krabičku. Byla jsem opravdu vděčná, že to nechce nijak rozebírat. Jemma byla vlastně asi ten nejmilejší a nejsrdečnější člověk na základně. Ta by se smála i na svého úhlavního nepřítele. A přesně to jsem na ni obdivovala.

Před odchodem jsem se ještě pokusila o chabý úsměv. Sice pochybuji, že to vypadalo alespoň trochu přesvědčivě, ale i tak jsem odešla.

Šla jsem chodbou a nad vším přemýšlela. Čím dál více. Už jsem byla skoro u mého pokoje, ale v tom se mi stáhlo hrdlo. Zatmělo se mi před očima a sesula jsem se na zem. Neomdlela jsem, ale myslím, že by to v tu chvíli bylo příjemnější.

No tak Tris, uklidni se! Nádech výdech! Vždycky, když jsem jako malá byla vytěkaná počítala jsem do desíti. Pochybuji, že to teď pomůže, ale stejně to zkusím.

10

9

8

No tak Tris! Dýchej! Zkoušela jsem se povzbudit. Nikdo v tu chvíli na chodbě nebyl, takže jsem si musela pomoci sama.

7

6

Nepanikař!

5

4

Výborně, už se uklidňuješ! Jen tak dál!

3

2

Tohle zvládneš!

1

Rozjasnilo se mi. Konečně jsem mohla dýchat. Co to právě bylo? Že bych právě prodělala záchvat úzkosti? To už jsem jako ti psychopati, co se zblázněj, když se něco dozvěděj?

Podívala jsem se na svou ruku.

Žíly byly černé.

Zase...



Jak jsem říkala, další vážná kapitolka. :3 Určitě mi napište svůj názor! :D :3 Těšíte se, až se Tris s Grantem shledají? :) Jinak to počasí venku je hrozný! Buď je zataženo a prší, nebo je vedro na chcípnutí. -.- Hrůza! To jsem teda zvědavá jak to dám na tom táboře, jestli bude pořád takhle. O.O A jo, máte pravdu. Další depresivní kapitola. Ale nebojte, ono se to brzy zlepší! :D :) 

PS: Co si myslíte, že bude dál? A jak zareaguje Coulson až to o Tris a Grantovi zjistí? Případně jak se Tris vypořádá se svými schopnostmi? Pište! :3

Dvojí životPřečti si tento příběh ZDARMA!