Vyryje ti to místo v tomto světě...

47 3 0

"Haló? Slyší mě všichni? Tady stíhačka. Opakuji, tady stíhačka." skoro až šeptem jsem řekla do vysílačky a čekala odpověď. Od představení mise uběhly skoro dva měsíce, během kterých se vše detailně, skoro až úchylně puntičkářsky promyslelo. Všechno od tohohle okamžiku se mělo odvíjet od předem připraveného plánu a jediná chyba by se všem mohla krutě vymstít.

Také konečně tým konečně vymyslel způsob, jak mě udržet dál od mé "přeměny". Simmonsová mi sice odmítla říct z čeho se její sérum skládá, ale fungovalo a vypadalo to, že se látka ještě nějakou dobu obejde bez vedlejších následků.

Co mě ale překvapilo a skoro až zarazilo bylo Mayino nadšení z této mise. Je pravda, že S. H. I. E. L.  D. byl odjakživa smyslem jejího života, ale i tak jsem to u ní ještě nezažila. Naopak Ward byl ohledně akce trochu zdrženlivý. Není tu vlastně ani dnes, nevím co mu je a pomalu se mě začíná zmocňovat myšlenka, že nám něco tají. Snažím se ale na tuto skutečnost nemyslet.

"Slyším a potvrzuji. Tady sedačka. Jsem na místě určení." ozval se z vysílačky hlas Coulsona a postupně i ostatních. Abych to shrnula, celý náš tým dostal přezdívky. Já byla stíhačka, Coulson sedačka. Hunter, který byl nyní schovaný za rohem budovy, dostal jméno flaška a Bobby, která tam byla s ním, zase jméno šňůra. Fitz se Simmonsovou, kteří nám ze základny dělali technickou podporu, se pojmenovali plášť 1 a plášť 2. A můžete hádat, kdo z nich si vynutil jedničku. May po několika hodinách zamítání různých přezdívek, které jsem jí vybírala, konečně přijala jméno pomsta a Skye jsem pojmenovala klávesnice. Jelikož tu Ward nebyl, žádná zajímavá přezdívka na něj nezbyla, ale příště to hodlám napravit.

Z náprsní kapsy jsem si vyndala ampulku s namodralou tekutinou uvnitř. Upřímně? Raději jsem se ani nezkoušela přijít na její obsah, odpověď by se mi nemusela zrovna líbit. Po chvíli prohlížení si jí jsem si ji vpíchla do krku přesně tak, jak mi nedávno ukazovala Simmonsová. Byla jsem připravena do akce. Celé ty dva uplynulé měsíce, celé mé působení v Shieldu, vlastně i celý můj život směřoval k tomuto okamžiku. Konečně udělat něco správného. Ve svém životě jsem měla spoustu přesvědčení, ale žádné z nich nebylo tak silné jako tohle. Tohle se musí stát.

Pohled Warda:

Už jsem si za svůj život stihl zvyknout na neustálý útěk, nestálost i kamufláž, ale tento pocit jsem dosud neznal. Myslím, že až doteď jsem měl svůj život pod kontrolou, vždycky tu byla nouzová cesta úniku. Nyní se to ale změnilo.

Ten okamžik s May mu změnil vnímání. Možná vše není tak, jak si doposud myslel a doufal. Co když nic není, jak si myslí? Přišlo mu, že ať udělá cokoliv, někdo to zjistí a bude to očekávat. Nikdy nebude o krok napřed. Také jakoby před světem neměl žádné tajemství a svá tajemství nosil napsaná na čele. Číst z jeho pohledu se poslední dobou stalo velice jednoduchou věcí. Co se s ním stalo? Udělali z něho legendu a on se takhle sesype? Cítil, že selhává čím dál víc. 

Pomalu. Tak pomalu, až ho nakonec dostihnou vlastní činy. Hroutil se.

Zrovna teď měl být s týmem na misi, ale cítil, že by to nezvládl hrát, když mu to poslední dobou činilo problém i na základně. Místo toho teď seděl zalezlej v nejtemnějším koutě zdejšího baru a čekal na svýho informátora. Do nedávna si myslel, že je po smrti, ale vzhledem k nejnovějším událostem se mu znovu ozval, a tak se s ním rozhodl sejít. Je to jeho jediný možný záchytný bod.

Napil se ze své sklenky a svůj pohled stočil ke dveřím, kterými zrovna prošel průměrně vysoký blonďatý muž s velkou jizvou táhnoucí se od levé poloviny čela přes oko a končící na spodu brady. Čekal, až se usadí na jedno z míst, ale to on neudělal. Místo toho pokračoval směrem ke mně. Tohle ale nebyl muž, kterého jsem očekával. Zastavil se až těsně před ním a zahleděl se na něj. Nic neříkal, jen zíral.

"Obávám se, že vy nejste muž, kterého očekávám." prohlásil a také se na něj zadíval. Chvíli na sebe jen hleděli a potom nově příchozí prudce položil na stůl foto obrácené tak, aby na něj nebylo vidět.

"Tak to očekáváte špatného." odpověděl mu muž tak chladně, že by mohl dělat pohon mrazákům na mrtvoly. Grant rychle a opatrně otočil fotografii a spatřil jeho telefon svírajícího informátora, jak leží na zemi a topí se v krvi. Pohled ho vyděsil, ale nic na sobě nedal znát.

"Fajn chlapík, skoro mi ho až bylo líto." dodal jednoduše muž a přisedl si. Drze se napil s Grantovi sklenky a znovu se na něj zadíval. "Moje dojmy ale nejsou důležité. Jsem součást vyššího smyslu. Ten pocit znáte, že?" pronesl směrem k němu. Grant mlčel a jen mu pohled oplácel. Nehodlal se zbytečně pouštět do sporu.

"A dokonce bych mohl říct, že se mi zdálo, že se vám ten pocit zamlouval. Nemám pravdu?" vyřkl do vzduchu otázku. Vlastně měl pravdu. Byl fajn pocit znát smysl svých činů.

"Proto mám pro vás jeden poslední úkol, který vám konečně vyryje vaše místo do světa." vítězně prohlásil a zazubil se, přičemž odhalil svoje i když udržované, tak nepříliš vzhledné zuby.




Tak se nám tato kniha pomalu chýlí ke konci! Jak si myslíte, že bude příběh pokračovat? Kdo je onen záhadný blonďák? A dozví se Tris o Wardově tajemství? Pro ty z vás, co ještě neodpadli při mé naprosto katastrofálně pomalé rychlosti vydávání, tu mám obrovské poděkování za čtení mého příběhu! Jste úžasní! Možná budu příběh trochu poopravovat. 

Děkuji! Klaruška! :3

Dvojí životPřečti si tento příběh ZDARMA!