Musím s ním mluvit

97 7 0
                                    

 V quinjetu jsme mířili na základnu. V kabině panovalo hrobové ticho, ale bylo mi celkem jasné, na co ostatní myslí. Ten hajzl. Jelikož jsme se ale velice rychle blížili k cíli, bylo jen otázkou času, kdy někdo promluví. Tentokrát to byl Coulson.

"Pokud bude na základně, zjednoduší se to, ale pokud ne, musíme to nahlásit a shora pošlou tým, který ho najde. Vy všichni se do toho nebudete zapojovat, ano?" jeho pohled nyní směřoval na mě a mně bylo jasné, že to říká pouze kvůli mně. Nevím, kolik toho o nás věděl, ale minimálně si to mohl vysvětlit tak, že Ward byl můj trenér, a proto mě by mě to mohlo zasáhnout. Nechtěla jsem mít problémy a jen jsem jednoduše přikývla.

...

Když jsme dorazili na základnu, všichni si šli po svém včetně mě. Teď nebyla ta správná chvíle se do toho plést. Jediný, kdo šel s Coulsonem byla May. Nejprve prohledali základnu a když zjistili, že tu Ward není, někam odjeli. Nemohlo to být daleko, protože za tři hodiny byli opět zpět. Z jejich výrazu jsem nevyčetla absolutně nic, bylo to ubíjející. Opět jsem se ale rozhodla mlčet, stejně bych nic nevyřešila. A tak jsme se prostě všichni tvářili, že se nic nestalo. 

...

Pátrací akce musela trvat celou noc, protože když jsem se probudila, došla si pro snídani a zkulturnila se, dozvěděla jsem se, že Warda už našli a zatím sedí ve vyslýchací místnosti. Po zaslechnutí této informace jsem to nemohla nechat být. Rychle jsem procházela všechny místnosti a hledala Coulsona, ale nikde jsem ho nespatřila. Kde může být? Už bych to vzdala, ale do zad mě silně udeřily dveře od záchoda a z nich vyšel Phil. Tak tam bych ho fakt nehledala. Co tam asi tak mohl dělat? Určitě tam hledal tajemnou komnatu, nevěřím, že on jen tak chodí na záchod, musí tam být něco super tajného.

"Omlouvám se, nepraštil jsem vás moc? Nečekal jsem vás tady." Ne nepraštil, jen mi rozmlátil záda, ale jinak dobrý no.

"Ne, jsem v pořádku." odpověděla jsem mu. Rychle jsem šla ale k věci. "Slyšela jsem, že už jste ho našli." On neváhal a rychle mi podal odpověď.

"Ano našli a bylo by lepší, kdyby to s ním vyřídil někdo jiný, někdo kdo k němu není nijak vázaný, což náš tým vylučuje. Já budu u prvních výslechů, ale potom to už převezmou jiní." dostal ze sebe. Tohle jen tak nenechám být, musím se k němu dostat za každou cenu.

"A u těch prvních výslechů budete jen vy, nebo..." Větu jsem nedokončila a nechala jsem otázku viset ve vzduchu.

"Ano. Původně vedení chtělo, aby tam byl někdo shora, ale přemluvil jsem je. Promluvit si s ním potřebuji." vysvětlil mi klidně. Obávám se, že už ví, kam tímhle mířím. Přesto to zkusím.

"A nemohla bych.." začal jsem, ale utnul mě. Měla jsem pravdu, ví, co po něm chci.

"Tris, vím, že je to pro vás těžké, ale myslím, že by bylo pro všechny lepší to nechat být. Věřte systému." Na tohle jsem neměla co říct, a tak jsem na něj jen němě zírala. On se ale otočil a namířil si to pryč. No tak, teď to nesmím vzdát. Dohnala jsem ho a ruku mu položila na rameno.

"Prosím. Musím slyšet, jak to je." Hodila jsem na něj ten nejsmutnější štěněčí pohled, co mě momentálně napadl a když nějakou dobu mlčel, začínala jsem se už skoro až modlit, ale ticho netrvalo věčně.

"Ale bude u nás ještě někdo." Ano! Souhlasil!

"Kdo?" zajímalo mě. Ale vlastně jsem už tušila o koho jde.

"Někdo, kdo je schopný Warda v případě nutnosti okamžitě spacifikovat."  vysvětlil.

"May?" zeptala jsem se na svou domněnku. On jen přikývl, tušila jsem to. Zároveň jsem ale vůbec nenamítala, vlastně jsem byla ráda. Být s ním o samotě není zrovna to, co v momentálním citovém rozpoložení prospěje komukoliv z nás. Tohle bude ještě zajímavé.

...

Po nekonečném čekání to bylo konečně tu. Stáli jsme před dveřmi od vyslýchací místnosti a čekalo se jen až Coulson zadá bezpečnostní kód a dveře se otevřou. I toto se po vyťukání mnoha číslíček, které jsem nestihla zachytit, uskutečnilo a my vstoupili dovnitř.

Uvnitř byl stůl se třemi židlemi, dvě byly volné a na jedné, která se nacházela na protější straně, seděl on. Vypadal hrozně unaveně a na obličeji měl krev, spoustu krve. Skoro by mi ho i bylo líto, ale v tu chvíli zvítězil vztek a zvědavost. Musím zjistit, jak to je. Když nás zpozoroval, jeho pohled okamžitě spočinul na mě a z jeho očí jsem mohla číst vše, jen ne věci, ze kterých by se dala zjistit pravda. Vztek, vina.

Coulson se posadil na jednu z volných židlí a já obsadila tu druhou. Opřela jsem se, aby byla co nejdál od něj. Ne, že bych ho u sebe nechtěla, ale po tomto incidentu nevěřím tak nějak nikomu. May mezitím zaujala místo u zdi a ruce si založila na prsa. Na obličeji jí převládal ledově chladný výraz.

Věděla jsem, že tohle bude ještě zajímavé.

Dvojí životKde žijí příběhy. Začni objevovat