Vůdce smečky [DOKONČENO]

Kapitola 48. ∆ Hádka

Byla jsem opravdu ráda, že souhlasili, ale teď jsem převzala zodpovědnost. Teď jsem byla vůdce.

Odehrálo se to tak rychle… Nemohla jsem věřit tomu, že jsem tam byla tak krátce, a už jsem k celé Wolfii měla tak silné pouto.

„Vyrážíme! Musíme najít zbytek smečky.“ Rozkázal Caleb a vydal se k bráně.

Já jsem počkala, než se všichni postavili, abych šla jako poslední. Přitom jsem pozorovala každého, kdo kolem mě prošel.

Byli ozbrojení, dobře ozbrojení. Žili v takové buši, ale zbraně měli kvalitní, to mi hlava nebere. Nebyli moc staří, nikdo tam neměl přes dvacet. Byli to chlapci a dívky, nejmladší měli něco okolo třinácti. Tak mladí a už se chystali do války…

Každý měl jiné oči, každá barva byla úplně odlišná. Třeba chlapec s hnědými vlasy a stejně hnědýma ušima měl oči žluté. Blonďatá dívka měla oči červené. Každý prostě vypadal jinak, ale přitom tak stejně.

Prodrala jsem se lesem na druhou stranu k bráně, kde už na mě čekal Onchu. Hybridi s ním neměli velký problém a ani se ho nebáli. Však byli sami napůl zvířata.

Vyskočila jsem na Onchua za Caleba.

„Jedeme!“ zavelela jsem a Onchu proběhl bránou. Za ní jsme zpomalili a šli krokem, aby nás naši spojenci stíhali.

„Kde si myslíš, že jsou?“ zeptala jsem se Caleba potichu.

„Podle mě budou někde u hlavního města.“

Hlavní město? Tam bylo království!

Jsme tak blízko.

„Hej, zastavte na chvíli!“ křikl někdo stojící vedle nás.

„Proč?“ zeptala jsem se a podívala se na toho kluka, jejich vůdce.

„Musíš zpečetit smlouvu.“ vysvětlil mi.

Nechápavě jsem se na něj podívala a dala jsem Onchuovi povel, aby zastavil a já skočila dolů za tím klukem.

„Abys byla naší vůdkyní, potřebujeme tvou krev.“ řekl a usmál se. jeho špičaté zuby se blýskly na světle.

Vystrašeně jsem otočila hlavu na Caleba. Jeho výraz mi říkal, že je to v pořádku, a proto jsem kývla.

Kluk se usmál ještě víc. „Jmenuji se Luk.“ řekl a v tom okamžiku se objevil u mého krku.

Prudce jsem se nadechla, když mi jeho zuby prorazily jemnou kůži na krku. Trochu to zabolelo, ale hned se ode mě odtáhl. Utřel si rty a znovu se usmál.

„Náš vůdce.“ prohlásil a klekl si na zem. Hlavu složil dolů. Když jsem se rozhlédla okolo, ostatní klečeli taky. Vyznávali mi úctu.

„Ano, jsem váš vůdce!“ zakřičela jsem vesele a zase se vyškrábala na Onchua. „Tak pojďme.“ rozkázala jsem a Onchu se zase rozešel.

**

Šli jsme dlouho, skoro půl dne. Byla jsem unavená, ale zatím jsem to zvládala.

„To je to město?“ zeptala jsem se Caleba.

Před námi se v dálce táhly nějaké stavby.

„Ano,“ pronesl a narovnal se.

Najednou kolem mě něco prosvištělo, ale když jsem se rozhlédla, neviděla jsem nic. Asi se mi to zdálo, už bych si měla opravdu odpočinout. I lidé za námi vypadali unaveně.

Zase jsem se otočila ke Calebovi a vykřikla jsem. Někdo ho držel za pusu a seděl Onchovi na krku. Měl černou kápi přehozenou přes hlavu tak, že mu nebylo vidět do obličeje.