Vůdce smečky [DOKONČENO]

Kapitola 41. ∆ Boj

Marko začal lapat po dechu. Muselo v tom být nějaké kouzlo, upíři přeci nedýchají.

Calebovy stehy začaly svítit a jeho obličej se zkřivil do menšího úšklebku.

Slzy mi tekly proudem. Moje emoce se podivně míchaly. Byl mezi nimi strach, lítost, ale i vztek.

Ucítila jsem prudké škubnutí v mých lopatkách, které pokračovalo až do páteře. Pálilo to.

Trochu jsem sykla a pustila jsem si kolena, která jsem doteď držela pod bradou.

Bylo to, jako kdyby mi bolestivá elektřina projížděla celým tělem. Zase jsem sykla. Ucítila jsem známý pocit. Pocit, jako kdyby se něco z mých zad chtělo dostat na povrch.

Zavřela jsem oči a hned, jak jsem je otevřela, jsem spatřila rudé světlo okolo sebe a mihotající se křídla. Z očí mi stékaly slzy. Křídla jako kdyby se vlnila a přiblížila se k mé tváři.

Otočila jsem hlavu, abych zjistila, co se dělo. Caleb Marka stále držel za krk. Podívala jsem se pozorněji a všimla jsem si dalších dvou postav.

Hned mi to došlo. Byli to Markovi bratři.

Křídla jako kdyby si mě prohlížela a přitiskla se k mým líčkům. Utřely mi slzy a vtom se mi před očima setmělo.

Dark

Měl jsem dost starostí s mými nevlastními bratry, ale i tak jsem si všiml Wendy. To byla ta křídla…

Byl jsem silnější, o tom nebylo pochyb, ale zabít jsem je nemohl. Přeci jen by to matce zlomilo srdce, a i když ji nenávidím, stále je to moje matka.

Wendy se náhle postavila a namířila si to přímo k nám.

„Wendy, vrať se!“ okřikl jsem ji. Nechtěl jsem, aby se jí něco stalo.

Mezitím jsem dostal ránu do břicha, protože jsem si nedával pozor.

„Mnozí z těch, co žijí, by zasluhovali smrt a mnozí z těch, co zemřeli, by si zasloužili žít.“ řekla klidně a postavila se vedle nás.

To už vyšla rána ze strany jednoho z našich protivníků. Mrštně se jí vyhnula a jedním křídlem po něm sekla. Trefila se. Její křídla vypadala tak elegantně a ladně, ale přitom byla ostrá jako hrana meče.

Denisovi spadl z hlavy klobouk, který vždy nosil a na jeho tváři se objevila řezná rána. Zamračil se.

„Takže to bude po zlém?“ řekl a během okamžiku se objevil u ní.

Chystal se ji udeřit, ale to se mu vymstilo, protože ona byla rychlejší. Neschytal jen jednu ránu, ale hned několik. Zavrávoral a spadl na zem. To už jsem chtěl vkročit do boje já, ale něco mě trefilo.

Byl to nějaký osten, který vystřelil z jejích křídel.

Začalo to strašlivě štípat a pak jsem vyplivl krev. Než jsem se stihl vzpamatovat, dostal jsem zásah do spánku.

Dál byla jen černota.

**

Wendy

„Wendy? Wendy, vstávej!“ začal na mě někdo v dáli mluvit.

„Vstávej.“ ozvalo se znovu, ale tentokrát blíž.

Rukou jsem si protřela oči a otevřela je.

„Co-co se děje?“ zašeptala jsem a vytáhla jsem se do sedu.

Skoro všichni kolem mě stáli a pozorovali mě. Zničehonic mě začala štípat ruka asi tak, jako kdybych ji dala do ohně.