Vůdce smečky [DOKONČENO]

Kapitola 44. ∆ Rituál

Bílý vlk se proháněl lesem, byl větší než kůň a silnější než lev.

Běžel dlouho, bez přestávky, dokud mu síly stačily.

Zastavil se u řeky, která skrz les protékala a zhluboka se napil, aby ukojil svou žízeň. Bylo tam ticho, ani ptáček nepípl, a slunce se už sklánělo za obzor. Teprve v tu chvíli si vlk uvědomil, jak daleko byl.

Jeho bílá srst odrážela poslední sluneční paprsky, když jeho modro-hnědé oči koukaly do vody. Díval se na sebe a vzpomínal, co se to stalo.

Najednou uslyšel křupnutí větviček někde poblíž. Obrátil hlavu s ušima napnutýma a sledoval okolí. Nic neviděl, ale něco cítil.

Byl to lidský pach.

Zavrčel a rozhodl se jít po čichu. Chtěl vědět, co se před ním skrývá. Lehce došlapoval na heboučký mech a větřil pach zachycený ve vzduchu.

Ano, ten pach byl čím dál tím víc silnější. Znovu zavrčel a zastavil se před mohutným stromem, za kterým se najednou něco pohnulo. Vlk naježil svou srst a poté zpoza stromu vyšel nějaký muž. Měl pokreslené tváře a v ruce dýku. Jeho výraz nebyl vystrašený, vypadal spíš fascinovaně.

„Já ti neublížím.“ zašeptal a pomalu zvedl ruce do vzduchu.

Vlka však stále znepokojovala dýka v jeho pravé ruce.

„Ach ano, chápu.“ usmál se muž a nůž hodil na zem.

Stáli naproti sobě, obrovský vlk a oproti němu drobný člověk. Koukali si přímo do očí.

„Mé jméno je Pall. Pocházím z indiánského kmene poblíž tohohle lesa. Vím, že nejsi zlý, a taky vím, že nejsi vlk, ty jsi něco důležitého. Samotní bohové ti darovali srdce mocného krále zvířat a teď jsi tady.“ promluvil muž a poklekl před vlkem.

I když to byla Wendy, byla teď v těle vlka, který nad jejím tělem převzal nadvládu. Zůstala jí však jen špetka lidskosti, takže toho muže nechtěla zabít, namísto toho chtěla vědět víc.

„Chci poděkovat za tvou moudrou mysl, která ti nedovolila mě zabít, mocný vlku. Dovol mi zavést tě k mému kmeni. Určitě se ti odvděčím.“ usmál se a pomalu se zvedl ze země. Ještě pomalejšími kroky prošel vedle něj a čekal. Vlk se rozhodoval, zda má nebo nemá jít. Chtěl však vědět víc, a tak se pokorně vydal za mužem.

Nešli dlouho a stanuli před malou vesnicí. Lidé začali křičet a nevěřícně koukat na vlka, který si sedl a jen pozoroval vše, co se hnulo. Trochu ho znepokojovaly hlasité zvuky, které lidé vydávali.

„Prosím, uklidněte se! Nic vám neudělá, je to posel bohů. Chci uspořádat rituál jakožto poděkování, že mě tato velká šelma nesežrala. Není to zvíře!“ křičel muž stojící vedle vlka.

Lidé se sice zdráhali, ale nakonec utichli. Byly tam celé rodiny. Kdyby vlk zaútočil, nemohli by se nijak bránit. Místo domů tam stály stany, kterým se říkalo týpí. Jeden byl větší než ostatní, a právě z toho vylezl muž, který upoutal Wendyinu pozornost. Měl na sobě různé ornamenty a mnoho šperků. V ruce držel dřevěnou hůl, která byla ozdobená peřím a byly na ní i vyrytá zvířata.

„Oh, vítej, šelmo, v našem kmeni. Můj syn tě k nám přivedl, protože jsi podobný našemu Bohu Onchu (Onču). Cítím z tebe hodně síly. Uctíváme tě, a proto chceme, aby se uskutečnil rituál.“ pronesl hlubokým hlasem a lidé okolo si začali klekat na kolena. Ruce natáhli před sebe a hlavu sklopili na zem.

„Ó mocný Onchu!“ zvolali všichni najednou.

Před vlkem se modlili. Byla už tma, když vlk přikývl.

**

„Onchu, onchu tibi ja, chudoo, chudoo manta da.

Lata fana gemi sa!“ křičel šaman společně s jednou ženou.

Byla noc a vlk ležel vedle obrovského totemu u ohně, který všude kolem sebe mrskal své plameny. Lidé okolo něj tancovali a zpívali. Ještě předtím vlka polili zvířecí krví a nechali ho sežrat oběť, kterou bylo divoké prase.

Šaman najednou utichl a udeřil silnou holí o zem, až se i samotný vlk polekal.

Lidé okolo začali zpívat, hlasitěji a hlasitěji. To vše doprovázely různé dřevěné nástroje a tleskání rukama.

Vlka náhle něco zabolelo u srdce a zakňučel jako pes. Lidé nepřestávali zpívat.

Zvířeti se zamotala hlava tak, že se ani nedokázalo postavit. Před očima se mu objevilo černo a pak jakási vidina.

Ležela jsem někde v bílé místnosti bez oken a bez dveří. Ležela jsem tam jako vlk.

Všimla jsem si zrcadla vedle mě, zvedla jsem se a došla jsem k němu. Když jsem se před něj postavila, spatřila jsem své lidské já. Viděla jsem hnědovlasou dívku s každým okem jinak zbarveným. Zrcadlo se začalo půlit.

Uprostřed něho se objevila prasklina, ale dál nepraskalo.

Znovu jsem do něj pohlédla a opět jsem spatřila sebe jako vlka. Když jsem kousek odstoupila, zjistila jsem, že na jedné jeho straně jsem vlk a na druhé člověk.

Neměla jsem tušení, co to znamená. Vtom jsem ucítila bodavou bolest u srdce a ocitla jsem se na zemi vedle ohně a tancujících indiánů.

Chvíli jsem křičela bolestí, ale později jsem spíš kňučela. Cítila jsem praskání vlastních kostí a ukrutnou bolest.

„Dost! Prosím!“ vykřikla jsem, zatímco jsem se na zemi svíjela v křečích.

Srdce se mi na chvíli úplně stáhlo a z očí mi stékaly slzy. Když jsem otevřela oči, uviděla jsem kolem sebe silné světlo a na mých rukách se střídala holá kůže se srstí. Z hrdla se mi vydral dlouhý a vysoký tón, který představoval vlčí vytí.

Neměla jsem ponětí, co se děje. Bolest v každičké části mého těla nehodlala ustoupit a v hlavě jsem slyšela jen nějaká nesmyslná slova indiánů.

Svaly se mi napínaly a pak hned zase povolovaly. Mé zorničky se stahovaly a opět zvětšovaly. Potom se ozval hlasitý zvuk, ani nedokážu popsat, jak zněl. Bylo to, jako kdyby mi někdo vyrval srdce z hrudi.

Můj dech se zklidňoval, až utichl úplně. Srdce mi přestalo fungovat a bolest taky utichla. Zůstala jsem nehnutě ležet na zemi. V mé mysli začal boj.

Žít… nebo nežít?

Cítila jsem se, jako kdyby se zastavil čas. Před očima mi probíhaly myšlenky jedna za druhou a pak přišly na řadu vzpomínky.

Byly to vzpomínky na mou smečku, na lidi… Na Darka a Caleba… Na můj předurčený boj…

„Neumírej!“ ozval se v mé hlavě Calebův hlas.

Přece umřít nemůžu… Nemůžu to všechno nechat na ostatních.

Musím se vzchopit. Kvůli všem, i kvůli mně.

Co když je ale pozdě?

Není už konec? Vzdala jsem to?

Tramtaradá! Tohle mi nedalo spát.., prostě jsem to tu musela dát. Co říkáte? Je to dobrý? 😻 myslíte, že další kapitola bude poslední? 🙈🙊

Napište nějaký hezký komentář 😻 strašně ráda si je čtu...
(Nezapomeňte na hvězdičku) Mám vás ráda!