Vůdce smečky [DOKONČENO]

Kapitola 47. ∆ Hybridi

Jeli jsme dlouho, ale Onchu se stále nezdál být vyčerpaný a pokračoval v cestě dál. Já s Calebem jsme si zkracovali čas mluvením.

**

„Tím pádem musel být jeden z tvých rodičů anděl.“ uvažovala jsem nahlas. Zrovna jsme probírali Calebovu historii.

„Ne, moji prarodiče byli andělé. Geny se přenesly až na mě…“ vysvětloval.

„Aha…“ odpověděla jsem a hleděla jsem do krajiny před sebou.

„Zkus myslet na něco hezkého.“ šťouchl do mě loktem.

„Však taky myslím.“ otočila jsem se na něj. ‚Omylem‘ se mi do hlavy připletla myšlenka na kluky z naší smečky.

„Co Dark?“ lišácky se usmál.

„Nech toho!“ zamračila jsem se. Když vyslovil jeho jméno, představila jsem si svalnatého a potetovaného kluka, který nelze napravit. Na rozdíl od Caleba to byl ďábel. Docela mi chyběl, ale nejen on, celá smečka. Zajímalo by mě, jestli nás hledají.

Proč se mi zrovna teď musí vrtat v hlavě?

„Kdo řekl, že neumím být ďábel?“ zvedl Caleb obočí.

„Neumíš.“ vyplázla jsem na něj jazyk.

„Opravdu?“ ušklíbl se a naklonil se ke mně blíž.

Mezi námi zbývalo jen pár milimetrů, ale i ta vzdálenost mi přišla nekonečná. Naše rty se přece jen spojily. Nebylo to jako vždycky.

V ústech se odehrával boj jazyků. Na to jsem u Caleba nebyla zvyklá.

Cítila jsem jeho ruce na mých bocích. Jeho prsty mi jezdily po břiše a zádech, vlezly až pod mé triko. Chvíli se mi zdály studené, ale po chvíli jsem si na to zvykla. Na kůži mi vyskákala husí kůže. Přitáhl si mě blíž k sobě.

Nohou jsem vlka šťouchla, aby zatavil. Caleb se zaklonil a oběma rukama mě chytil. Na Onchuově hřbetě jsme dlouho nevydrželi, protože Caleb schválně spadl, a já na něj. Je to blázen…

„Mě to nebolí.“ pronesl mezi polibky.

Leželi jsme tam poměrně dlouho. Koukala jsem na mraky na obloze a držela jsem Caleba za ruku.

„Dnes mám narozeniny.“ zamumlal a podíval se na mě.

„Kolik ti je?“ usmála jsem se mile a otočila jsem se na bok, čelem k němu.

„Sedmnáct.“ zaculil se.

Naklonila jsem se k němu a dala jsem mu letmou pusu na rty.

„Všechno nejlepší.“

Slunce se do nás opřelo teplými paprsky a začalo mi být strašné horko. Když jsem se podívala na Caleba v džínech, zvedla jsem obočí.

„Není ti vedro?“ zeptala jsem se ho.

„Ne, není.“ usmál se a druhou rukou se dotkl mé tváře. Musela jsem ucuknout.

„Brr, jsi studený!“ zamračila jsem se na něj.

„Tak mi dej pusu.“

„A v čem ti to pomůže?“ zadívala jsem se mu do očí.

„Uvidíš.“

Pokrčila jsem nad tím rameny a pusu jsem mu opravdu dala. On mezitím přesunul ruku ke své hrudi. Stále se mi zdál studený, ale po chvíli jeho kůže začala zvyšovat teplotu.