Vůdce smečky [DOKONČENO]

Kapitola 15. ∆ Narozeniny

„Upíři? To vážně?" podívala jsem se na něj.

„Nedělám si srandu, opravdu." protočil očima.

„A co dělají? Jsou zlí?" vyzvídala jsem dál.

„Jenom někteří. Jsou rozdělení do třech rodů, skupin. Harmlessové, Dreadové a Bloodové. Všichni jsou nebezpeční, ale Harmlessové se dokáží ovládat, proto se jich nemusíš bát." vysvětloval mi Michell.

„Co ve Wolfii chtějí?"

„Jejich svět se zhroutil. Všichni se proti sobě poštvali, až tam nezbylo nic."

„Jak je od sebe rozliším? Pokusí se mě zabít? Co vlastně jedí?" napadaly mě stále další a další otázky.

„Nerozlišíš je. Možná jen tak, že tě ti nebezpeční budou chtít zabít." zasmál se.

„Strašně vtipné."

„Mají na zápěstí číslo. Jako ty skupiny, jedna, dva tři. Jednička je neškodná a od trojky bys měla co nejrychleji utéct. Jednička a z části i dvojka, ti se živí zvířaty, přesněji jejich krví." pravil Michell.

„Počkej, neříkal jsi náhodou, že jsou neškodní?" přerušila jsem ho.

„Ano, myslím tím zvířata, normální zvířata, která žijí tam jako tady."

Radši jsem se už dál neptala. Vzpomněla jsem si na všechny ty filmy o upírech, které mě tak bavily.

„Co tu bez nás děláte? Nějaké tajné rande?" řekl Lucas, když k nám přiběhl.

„Ty jsi blbec!" zakřičela jsem.

Za chvíli přišla i Sarah.

------------------------

Od rána do odpoledne jsme trénovali, Sarah magii a já s Lucasem boj. Večer jsme se učili, jak se chovat a co dělat ve Wolfii. Tak to pokračovalo i další dny. První, druhý, třetí a čtvrtý týden uběhl jako nic a já už zase stála připravená k boji.

„Teď ty!" zakřičel na mě Michell.

Rozběhla jsem se proti němu a šikovně jsem se vyhnula všem jeho útokům. Začínala jsem mít pocit, že jsem se o hodně zlepšila. Chvíli jsem ale nedávala pozor a už jsem zase ležela na zemi.

„Hej!"

„Je tvoje chyba, že nedáváš pozor." zasmál se Mikky.

Rychle jsem se zvedla. Tohle ti nedaruju. Otočila jsem se a podkopla jsem mu nohy.

„Měl jsi dávat pozor." zasmála jsem se pro změnu já.

Sarah toho už uměla mnohem víc než my. Například vytvořit dělovou kouli a vystřelit ji proti terči. Fakt jí to šlo.

Zítra byl pro mě docela velký den. Moje narozeniny. Už mi bude patnáct, jsem tak natěšená...

„Už dlouhou dobu trénujeme, ale Wendy a Lucas nedošli k tomu, jak najít schopnost, kterou mají." řekl Mikky.

„Já ale vím, že se umím proměňovat ve vlka, ale nevím jak." odpověděla jsem smutně, ale něco mi říkalo, že zítra, zítra se to povede.

Michell nás taky musel učit. Nějak jsme se prostě vzdělávat museli, ale bylo to o hodně lepší než ve škole.

**

„Chytej!"

„Jo, mám ho!"

„Přihraj mi!"

„Ne, přihraj mně!"

„Počkej!"

„Jo! Gól!"

Rozhodli jsme se volné chvíle trávit míčovými hrami. Zrovna fotbal mě bavil nejvíce. Večery jsme trávili koukáním na televizi nebo večerními zápasy.

Už byla tma.

Udělali jsme si menší rekonstrukci domu podle svého. Už jsme neleželi na matracích jako sardinky v jednom pokoji, ale zabrali jsme i ložnici a pokoj pro hosty. Já se Sarah byla v ložnici, Lucas byl ve svém pokoji a Michell v pokoji pro hosty. Obrovský prostor ložnice se mi hodně líbil, dokonce měla vlastní koupelnu. Napravo od dveří byla skříň, uprostřed manželská postel. Od postele napravo byly dveře vedoucí do koupelny a nalevo další skříň. Bylo tam vymalováno do zelené a bílé. V posteli nad hlavou jsme měly střešním oknem výhled na hvězdy. Opravdu paráda, ale musely jsme kluky hodně přemlouvat, aby nám dopřáli tenhle luxus, chtěli si ložnici vzít pro sebe.

Radši jsem si vyčistila hlavu od všech myšlenek. Zavřela jsem oči a nechala se unášet proudem snů.

Usnula jsem.

**

Za dveřmi jsem zaslechla křik.

„Vstávejte, všichni! Je ráno!"

Ještě jsem chtěla spát, a tak jsem zabořila hlavu hlouběji do polštáře. Moc to ale nepomohlo. Najednou se otevřely dveře. Neměla jsem sílu otevřít oči a podívat se, kdo tam stojí. Natáhla jsem ruku, abych zkontrolovala, jestli vedle mě leží Sarah. Ne, Sarah tam není, tak kde je?

Už jsem odhrnula peřinu a jedním okem se porozhlédla po místnosti. Bohužel jsem nic neviděla, tak jsem byla donucena vstát. Posadila jsem se na postel, protáhla jsem se a otevřela oči.

„Všechno nejlepší, Wendy!"

Všichni stáli ve dveřích a culili se na mě.

„Jé, díky, že jste si na mě vzpomněli! Jste úžasní." Rozzářila jsem se jako sluníčko. Musela jsem po ránu vypadat příšerně, ale ten úsměv to asi zamaskoval.

„Nemáš zač."

Všichni mi úsměv oplatili, pak se rozběhli a skočili ke mně do postele. Objala jsem je a ještě jednou jim poděkovala.

„Dneska je úplněk." prohlásil Mikky.

„To je super!" zasmála jsem se.

„Někde jsem se dočetl, že při úplňku občas dochází k další proměně, když měnič dosáhne patnácti let." zadíval se na mě.

„To je dobrá zpráva!" zajásal Lucas se Sarah.

Trochu jsem znervózněla, ale neměla jsem se přece čeho bát. Pokud se to stane, budu připravená, nic se stát nemůže.

Když všichni odešli, rozhodla jsem se napustit si horkou vanu. Přesně to jsem potřebovala. Zavřela jsem oči a přemýšlela jsem o tom, jak to asi ve Wolfii vypadá. Vzpomněla jsem si na upíry, což mě vyděsilo. Doufám, že žádného nepotkám.

Poté jsem si na sebe oblékla nátělník a kraťasy, protože se slunce rozhodlo usmažit nás už v květnu. Vlasy jsem si dala do culíku a vyčistila si zuby. Sešla jsem po schodech dolů, kde na mě už všichni čekali.