Vůdce smečky [DOKONČENO]

Kapitola 29. ∆ Zachránce

„Vás je tu víc?! No potěš koště…“ zamumlal.
Seděl vedle mě a koukal mi do očí. Vypadal děsivě. Vlasy měl hnědé a kučeravé, pořád mu padaly do obličeje. Oči měl jako horkou čokoládu. Rysy v obličeji neměl tvrdé jako Dark, spíš jako mladší kluk. Nevypadal zase tak dospěle, ale ani jsem nevěděla kolik je mu let.
Bála jsem se ho, ale věděla jsem, že se nevzdám. Několikrát jsem se pokoušela ho odstrčit, ale ani se nehnul. Zem byla vlhká a studená, byla mi pořád větší a větší zima. Měla jsem starost o své přátele. Co když jim Damon něco udělá, když se mě pokusí hledat?
„Už sis pobrečela, takže můžu pokračovat?“ pronesl s náznakem sarkasmu.
Začala jsem se třást.
„Prosím, ne…“ řekla jsem polohlasem.
Nechtěla jsem umřít. V Damonovi musí být alespoň trochu lidskosti! Copak je mu tohle jedno?!
I přes mé vzpírání mě postavil na nohy. Byla jsem jako ubohá hadrová panenka. Házela jsem kolem sebe rukama a snažila jsem se ho od sebe dostat dál. Dostala jsem maličkou šanci, protože trochu odstoupil. Ani trochu jsem neváhala a zvedla jsem nohu. Nabrala jsem veškerou sílu a kopla ho do břicha.
Chytil se za místo, kam jsem ho kopla a předklonil se dopředu.
„To bylo za co…?“ skuhral.
Pořád se držel za břicho. Takže jsem mu mohla ublížit? Bolelo ho to?
Zase jsem neváhala a vyběhla jsem. Snažila jsem se dostat se z uličky. Už jen kousek! Běžela jsem, dokud jsem měla náskok.
Já opravdu uteču!
Neohlížela jsem se, stále jsem běžela.
Vítězství jsem měla na dosah ruky, když vtom se Damon objevil přede mnou.
To si ze mě děláte srandu?!
Nestihla jsem zabrzdit a plnou rychlostí jsem do něho vrazila. S ním to ani nehnulo a já se zhroutila na zem.
„Už mě unavuješ, to si myslíš, že utečeš?“ ušklíbl se a sklonil se nade mě.
Neměla jsem důvod namáhat se a něco říct. V rychlosti mě chytil pod krkem a zvedl mě. Praštil se mnou o protější zeď a já vyjekla bolestí. Stále mě držel nad zemí.
„D-Damone, nemůžu dý-dýchat…“ zašeptala jsem sípavým hlasem.
Rukama jsem se snažila jeho stisk uvolnit. Začínal mi docházet vzduch. On měl v obličeji ten posměšný úšklebek.
Začínala jsem lapat po dechu. Svět kolem se mi začínal ztrácet. Vše okolo mě se zamlžilo a z mých očí vytryskly slzy. Stále jsem lapala po dechu.
Damon se najednou pohnul a jednou rukou mi pustil krk. Druhou ale stále znemožňoval moje dýchání. Brečela jsem, vzduch jsem žádný neměla.
Mlhavě jsem viděla tu ruku, kterou mě pustil. Napřáhl se a obrovskou silou mě praštil do břicha. Z očí se mi dostal další vodopád slz. Strašně to bolelo.
Před očima jsem měla černé fleky.
Damon uvolnil stisk své ruky a pustil mě. Neudržela jsem se na nohou a skácela jsem se k zemi. Všude okolo mě to potemnělo.

**
Pomalu jsem se nadechla. Projela mnou ostrá bolest a já se chytila za břicho. Ležela jsem schoulená na zemi. Ještě pomaleji jsem otevřela oči a snažila jsem se zorientovat. Vzadu jsem spatřila Damona opřeného o zeď.
Z očí mi začaly téct slzy. To, co mi udělal… Je to netvor…
Sáhla jsem si na krk. Byl celý nateklý. Nebyla jsem si jistá, jestli bylo vhodné vstát. Zakašlala jsem, a to upoutalo jeho pozornost.
„Konečně jsi vzhůru.“ Zabručel a pomalým krokem šel směrem ke mně.
Nemohla jsem se hnout, natož utéct. Byla jsem ztracená… Neměla jsem nejmenší šanci.
Dřepl si vedle mé hlavy. Nechtěla jsem se mu dívat do očí. Je to zrůda. Nevím, co jsem si mohla myslet. Že by mě pustil…? No to určitě.
Znovu jsem zakašlala. Měla jsem obrovské křeče a každý pohyb byl strašně bolestivý.
„Nenávidím tě.“ zašeptala jsem a pořád jsem se koukala někam jinam.
Zaslechla jsem, jak se uchechtl. Moje slzy nešly zastavit.
Cítila jsem, jak mě vzal za ruce a pomalu mě zvedal z chladné země. Zaskučela jsem bolestí.
„Můžeš si za to sama, já ti říkal, že to bude rychlý… Ale ty jsi mě musela kopnout.“
Pořád jsem se na něj nedívala. Byla jsem v zoufalství. Neměla jsem žádnou šanci, žádnou naději…
Ucítila jsem jeho ruce na mé tváři. Otočil mi hlavu, abych se dívala přímo na něj. Zavřela jsem oči. Nikdy už jsem ho nechtěla vidět.
„Já se ti omlouvat nebudu.“ zašeptal a políbil mě na krk.
Chtěla jsem ho ignoroval. Chtěla jsem tak moc pryč. Proč zrovna já?!
Pokračoval a líbal mě na krku.
Neměla jsem ani pomyšlení na to, že by se mi to líbilo. Neměla jsem ani žádnou sílu, mohl si se mnou dělat co chtěl. Ještě pár minut pokračoval a pak mě lehce kousl. Naštěstí to nebylo špičáky, ale předními zuby.
„Trochu ti to zpříjemním.“ zamumlal.
Můj krk stále zasypával polibky a někdy mě lehce kousl. Stále jsem neotevřela oči.
Byl na mě nalepený a stále mě podpíral rukama, bez toho bych určitě spadla.
V jednu chvíli jsem zapomněla na bolest, než mi způsobil další.
Na nic nečekal a špičáky se zabořil do mé kůže.
Vykřikla jsem. Ne moc nahlas, víc jsem nemohla. Prostě to nešlo.
Jako elektřina mi tělem projela obrovská bolest. Začínala jsem slábnout ještě víc. V hlavě jsem počítala sekundy.
Pět… šest… sedm…
Cítila jsem, jak mě vysává mačkal mě rukama a stále pil.
Devět… deset… jedenáct…
Už jen chvilka a nic mě bolet nebude.
Bolest pronikala do mého těla. Mé srdce pumpovalo krev jako o závod. Všechny moje svaly povolily a já zase nic neviděla.
Nesnažila jsem se vzpírat, bylo by to marné.
„Ty zmetku!“ zaslechla jsem něčí hlas.
Moje hlava už přestala fungovat, pomalu jsem umírala. Svět okolo mě už nezajímal.
Bolest z nějakého důvodu ustoupila. Vím jen to, že jsem se k zemi sesunula jako balíček karet. Po dlouhé námaze se mi povedlo otevřít oči. V rozmazaných barvách jsem vzadu spatřila dvě postavy.
Ti lidé byli docela rychlí. Myslím, že se prali. Dávali si silné rány, slyšela jsem křupání kostí.
Oči se mi zase zavřely. Slyšela jsem řev a spoustu nadávek. Já ležela na zemi a ani nevěděla, o co jde. Mozek podal výpověď a já se už podruhé ocitla v prázdnotě.

**
„Wendy? Wendy! Prosím, vstávej! Wendy, prosím!“
„No tak, prober se!“
„Haló! Wendy, nenechávej mě tu. Wendy, prosím…“
Konečně jsem procitla. Všechno mě strašně bolelo.
„Wendy? Wendy! Jsi tady!“ vřískal někdo.
No, taky vím, že jsem tady. Přesně nevím, kde jsem, ale pojem „tady“ taky není moc konkrétní.
„To bude dobré.“ utěšoval mě hlas.
Cítila jsem, jak mě pomalu zvedá ze země.
Byla jsem tak slabá.
Ucítila jsem menší vánek. Nemohla jsem otevřít oči ani se hýbat. Pořád jsem nemohla domyslet, co se stalo.
„Co… co se stalo?“ řekla jsem potichu. Připadala jsem si, jako kdyby mě přejel parní válec.
Usnula jsem v něčím náručí.

**
„Wendy? Žiješ?“ promluvil na mě někdo.
S námahou jsem otevřela oči. Hlava už fungovala a já jsem mohla vnímat.
„Kde… Kde to jsem?“ vysoukala jsem ze sebe.
Viděla jsem nad sebou známé tváře.
„Jsi v hotelu.“ odpověděla Sarah, která seděla vedle mě.
Strašně mě bolelo břicho. Chtěla jsem si sednout, ale nešlo to.
„Co se vlastně stalo?“ ptala jsem se. Moc jsem si toho nepamatovala.
„Slyšel jsem křik a poznal jsem, že jsi to ty, tak jsem ti běžel pomoct. Byl tam jeden upír, byl hodně silný. Napadl tě. Málem tě i zabil…“ řekl někdo za mnou.
Nemohla jsem se otočit a podívat se, kdo to je.
„Kde je teď?“ zasípala jsem.
„No, nechat jsem ho tam nemohl, tak jsem tě odnesl, aby se o tebe postaral Michell a pak jsem se vrátil pro něj.“ odpověděl mi.
Vykulila jsem oči. Co s ním asi udělal?
Spatřila jsem Michella, který mi ošetřoval krk.
„No, pořádně tě kousnul. Měla jsi namále. Kdyby tě Daniel nepřinesl, už bys tu s námi nebyla.“ řekl Mikky vážně.
Trochu jsem se pousmála.
„Děkuju.“ poděkovala jsem všem za pomoc, hlavně Danielovi.
Mia mi pomohla posadit se. Zasáhla mě prudká bolest v břichu. Musel mě pořádně kopnout. Už se mi vracela paměť…!
„Máte něco na bolest?“ zeptala jsem se.
„Můžu něco zkusit?“ podívala se Sarah na všechny.
Co chce dělat? Čáry máry?
Sklonila se přede mě a zavřela oči. Začala něco mumlat.
Kde se tohle naučila?
Oči otevřela. Měla je fialovo-růžové. Ne jako Caleb, méně zářivé. Z prstů se jí vyšvihly plamínky, zelené plamínky. Co když mě spálí? Přiblížila se k mému břichu, přes oblečení se mě dotkla a stále něco mumlala. Ohýnek se rozšířil po celém mém těle, ale spíš mě chladil, než aby pálil. Celou mě obklopovala zelená záře a všichni na mě s otevřenou pusou koukali. Všichni kromě Darka, nevěděla jsem, kde je on.
Bylo to příjemné, ale děsivé. Kdo ji to asi naučil? Sarah se prudce nadechla a oči jí zase zezelenaly. Plamínek zeleného ohně se vypařil.
„Tak, hotovo!“ rozzářila se radostí.
„Jak jsi to udělala?“ překvapila jsem se.
„Páni!“ zajásal Tobias.
„Ještěže tě tu máme!“ usmála jsem se na ni a objala ji.
Najednou mě nic nebolelo. Tomuhle bych nikdy v životě nevěřila. Jak může tak snadno někoho vyléčit? Mám ji moc ráda, bez ní bych tu asi umřela bolestí.
Pomalu jsem vstala z postele. Asi jsem si zamilovala magii.
„Sarah, to je úžasné!“ vypískla jsem radostí. Takhle může kdykoliv všechny vyléčit.
Namířila jsem si to k Danielovi. Rozběhla jsem se a vší silou jsem ho objala.
„Děkuju moc, Daniele. Děkuju, děkuju. Moc se ti omlouvám za to, co jsem předtím udělala, strašně mě to mrzí!“ Moje emoce úplně explodovaly. Rozbrečela jsem se. Nevím, jestli radostí anebo smutkem z toho, co jsem mu předtím způsobila. Prostě jsem ho držela v obětí a brečela.
Taky mě obmotal rukama. Bylo legrační, že jsem mu sahala po pás a on se musel sklonit.
„Nemáš zač, Wendy. A neboj se, odpouštím ti.“ řekl Daniel a hladil mě po zádech.
Byl studený jako led, ale i tak jsem si objetí užívala.
Odtrhla jsem se od něj a podívala jsem se mu do očí.
„Kde je Damon teď?“ zeptala jsem se roztřeseným hlasem.
„Damon? Ten zmetek se jmenuje Damon?!“ rozčílil se a podíval se směrem ke koupelně.
Nechápavě jsem se taky podívala tím směrem. Nechce mi snad naznačit, že… Vyděšeně jsem se podívala na ostatní a vyběhla ke koupelně. Rozrazila jsem dveře.
Málem jsem zkolabovala potřetí. Nedivila bych se, kdybych dostala infarkt.
Viděla jsem Damona uprostřed koupelny připoutaného na židli. Na kraji vany za ním seděl Dark, a ještě ho jistil za ruce. Co to má znamenat?!
„Okamžitě mě pusťte!“ řval Damon přes celou koupelnu.
„No to víš že jo.“ pronesl Dark ironicky a postavil se.
„Co s ním chcete dělat?“ vyděsila jsem se. Opravdu jsem s ním nechtěla mít nic společného.
„Ale… Holčička se nám uzdravila.“ Uchechtl se Damon.
Trochu jsem odstoupila. Přišel za mnou i Michell s Danielem.
„Co tu vůbec děláš? Ve vesnici žádný upír nikdy nebyl!“ kopl ho Dark zezadu do židle.
Damon zavrčel.
„Nehraj si tu na drsňáka… Nás je devět, možná už deset a ty jsi jeden.“ řekl Daniel.
„Jsi jeden z Krêw (čti „krú“), že jo?“ ptal se Michell a přistoupil blíž k němu.
Co je Krêw? Proč jsem jediná, kdo neví, o co jde?
Damon si posměšně odfrkl. „Jsem tu sám, dávno jsem utekl. Chtěl jsem si jen zpříjemnit den.“ Pravil klidně s tím svým úšklebkem a upřel svůj pohled na mě.
Měl okolo sebe dost provazů. Nemám tušení, kde je vzali. Co když ho to neudrží?
Daniel k němu přišel blíž a chytil ho za vlasy. Cukl dozadu a Damon musel zaklonit hlavu. Pozoroval ho. Bylo vidět, že násilím.
„Je z Krêw…“ řekl Daniel a pustil jeho hlavu.
Rychle se vymrštil a Damonovi jednu vlepil, až se mu otočila hlava na druhou stranu. „Mohl jsi ji zabít!“ vykřikl.
Už se pomalu otáčel směrem ke dveřím, ale Damon ho zarazil.
„No a co?! Jak jsem měl sakra vědět, že má jakousi smečku?! To se mám na to jako každého ptát?!“
„Ty nevíš, kdo ona je?“ přidal se Dark do rozhovoru.
„Nejsem vševědoucí.“ odpověděl Damon tím svým zvláštním tónem.
Ti tři mu během několika minut všechno vysvětlili.
„Mě to ale nezajímá… Můžete mě laskavě pustit? Domluvíme se, že nebudu dělat problémy, ano?“ navrhl klidným hlasem Damon, kterého už očividně přestalo sezení bavit.
„Jsi vzácný, proč bychom tě měli pustit?“ pronesl Michell, který ho pozoroval.
„Pusťte mě! Přísahám, že nic neudělám.“ naštval se Damon.
„Nevěřím ti ani slovo.“ řekla jsem za ostatní.
Damon se na mě otočil a zase se zašklebil.
„Zatím ho tady necháme tak jak je. Ještě uvidíme, co s ním.“ povzdechl si Daniel.
Už jsem se radši otáčela, ale zastavil mě Dark, který se objevil přede mnou. Na tu jejich rychlost si asi nikdy nezvyknu…
„Wendy, co to máš v té kapse?“ podíval se na mě ustaraně.
Proč to všem vadí?
„Dala mi to jedna paní. Nevím, co to je, asi nějaká bylinka.“ pokrčila jsem rameny.
„Mykát!“ vykulil Daniel oči.
Ustaraně jsem se na ně podívala. „A co to má být?“
„Tahle rostlina se vyskytuje opravdu málo. Je tak vzácná, že se dá pěstovat jenom na pěti místech ve Wolfii, a…“ Michell nedořekl, protože mu do řeči skočil Damon.
„Přezdívá se jí Upíří smrt.“
Nezmohla jsem se na jediné slovo. Upíří smrt? Co je to za rostlinu?
Proto Damonovi tak vadila, dokonce se o ni spálil…!
„Dokážou nás jen tři věci. Stříbro, oheň a mykát, lidově Upíří smrt.“ řekl Dark, který pomalu vycházel z pokoje.
Neváhala jsem a šla jsem taky.
„Přece mě tu nenecháte!“ zařval na nás Damon.
„Ale necháme.“ odpověděl Dark a zavřel dveře koupelny.
Zbytek na nás čekal v lehárně, ložnice se tomu opravdu nedalo říkat. Byl by to docela příjemný podvečer, kdybych ignorovala několik nadávek ozývajících se z koupelny.
Byla jsem zavázaná Danielovi, že mě zachránil. Mohla jsem si odškrtnout další den jako přežitý. Samozřejmě jsem ještě musela na večeři, ale nemyslela jsem, že se tam na mě vrhne nějaký upír. Byla jsem ráda, že jsem se tu nemusela svíjet v křečích.
Asi jsem úplně praštěná, ale je mi Damona trochu líto. Nevím proč, asi jsem dobrá duše. Vždyť mě málem zabil!
Dnešní zážitek jako z hororu si budu pamatovat až do smrti.