Vůdce smečky [DOKONČENO]

Kapitola 6. ∆ Koně

Ráno jsem se probudila první. Pohled na spícího Lucase mě rozesmál, což nebyl dobrý nápad. Trochu se lekl a vyskočil z matrace.

„To už mi nikdy nedělej!" zasmál se. „Sarah ještě spí, tak buď ticho. Půjdeme dolů, necháme ji, chudáka." dodal a já ho následovala dolů po schodech.

„Co bude k snídani?" obrátila jsem se na něj. „Mám trochu hlad."

„Tak pojď na záhon." řekl Lucas a běžel na zahradu.

Tam jsme nasbírali to, co dozrálo a šli jsme zpátky. Všechno jsme umyli a šli jsme zase na zahradu, tentokrát na opačnou stranu. Tam byla zvířata.

„Tolik zvířat jsem nikdy neviděla!" vykulila jsem oči. Vlastně jsem na téhle straně jejich pozemku nikdy nebyla.

„Tak se nediv, vlastníme obrovský pozemek, z čeho jiného bychom žili?" pousmál se a dovedl mě ke kurníkům, kde jsme vzali pár vajec a šli zpátky.

„Tolik práce kvůli jídlu." povzdechla jsem si a začala jsem se smát.

„Dobré ráno."

Podívali jsme se na schody, kde stála Sarah.

„Vyspala ses?" zeptala jsem se.

„Ano, do růžova." pousmála se rozespalá Sarah.

Snídani jsme už dávno snědli. Byla výborná. Z obchodu do tak dobré není, to můžu potvrdit. Po snídani jsme museli udělat práci na farmě. Je to pořádná dřina, na kterou já ani Sarah nejsme zvyklé.

Nejlepší byla práce s koňmi. Vykydali jsme, vyhřebelcovali, nakrmili a nakonec odměna. Mohli jsme se na nich svézt a ohlédnout louku a pole.

„Lucasi, já neumím jezdit na koních." ušklíbla se Sarah.

„Neboj, my tě to naučíme." řekl Lucas a vyhoupl se na svého koně.

Potom, co jsme několikrát neuspěli s pomocí Sarah, se nám to konečně povedlo. Posadili jsme ji do sedla a konečně jsme jeli. Docela se bála, ale po chvíli se začala bavit a užívat si jízdy tak jako my. Na louce jsme si lehnuli do hebké trávy a koukali na bílé mráčky vezoucí se na obloze, které vypadaly jako ovečky za námi na pastvině. Zase jsme si povídali a jeli zpátky.

Tenhle život se mi začínal líbit.