Vůdce smečky [DOKONČENO]

Kapitola 55. ∆ Pasti

Ruce se mi chvěly a začala mi docházet energie. Kdykoliv jsem zabila nějakého člověka, prostě se změnil v prach. Nevím, co to bylo, možná kouzlo.

Zrychleně jsem dýchala a oplácela údery nepřátel. Už několikrát mě zasáhli, a proto jsem byla o dost slabší.

Vykřikla jsem, když zasáhli Tobiase. Ten se ale rychle zvedl, jako kdyby se nic nestalo. Už zase se proměnil zpátky. Špinavý blonďák útočil rychle a mrštně se vyhýbal ranám. Byl jako šílený.

„Dávej pozor!“ křikl na mě někdo zezadu.

Rychle jsem se otočila. Stál tam Caleb, který nade mnou kroutil hlavou a probodl nepřítele jako nic. Vydechla jsem a zase jsem se soustředila na boj. Pomalu jsem se přibližovala k padacím dveřím, a to byl pokrok.

Objevil se přede mnou černý vlk, který okamžitě zaútočil. Jen tak tak jsem se vyhnula jeho čelistem. Najednou bez jakéhokoliv mého zásahu padl na zem.

Za jeho hlavou jsem spatřila černý šíp a když jsem se ohlédla, spatřila jsem Valerry nahoře na hradbách.

Rychle mi zamávala a zase natahovala tětivu. Jak se tam dostala? Když jsem si tu otázku položila, vyskákali za ní naši spojenci a běželi k nám. Nepřátel bylo moc, ale teď jsme měli šanci.

Hned mě zaměstnal nějaký chlap. S mečem to uměl lépe než já. Podařilo se mi zaútočit jen jednou a s jekotem jsem dopadla na zem. Napřáhl meč, aby to ukončil.

Z očí mi začaly stékat slzy.

Já… já umřu? To ne…

Svalnatý muž se pousmál.

Moje tělo to vzdalo, ale mysl ne. pršelo a vlasy se mi lepily na obličej. I když jsem toho moc neviděla, mou poslední šancí byl další útok.

Silně jsem mu podrazila nohy, a přitom se můj nůž objevil ve vzduchu. Trefil svůj cíl.

V duchu jsem zajásala. Rychle jsem se zvedla z mokré země a koukala okolo sebe. Moji spojenci bojovali jako o život, protože tady o život opravdu šlo.

Uviděla jsem i pár mrtvých, a to mě zabolelo u srdce.

Damon svištěl mezi nepřáteli a ani se nenamáhal bojovat. Jedním pohybem ruky jim lámal vazy jako kdyby to byla párátka. Tobias zrovna obdržel další ránu a spadl na zem, přitom se silně praštil do hlavy. Vyjekla jsem jeho jméno, ale nemohla jsem mu pomoct.

Něčí ruka mě udeřila do břicha. Zalapala jsem po dechu, ale ne kvůli bolesti. Bylo to kvůli tomu, co jsem právě měla před očima. Černý vlk se rozběhl a skočil na Tobiase, který se právě zvedal ze země.

Zakřičela jsem snad přes celé bojiště. V očích jsem měla hrůzostrašný obraz krve rozpíjející se v kalužích vody.

Vykřikla jsem ještě jednou, ale tentokrát kvůli škrábancům, které vznikly drápy dalšího vlka. Pevně jsem uchopila meč do ruky a srazila jsem ho k zemi.

Zase. Tentokrát jsem to schytala do zad a spadla jsem. Vyrazila jsem si dech a ucítila jsem ostrou bolest v lýtku.

Viděla jsem Onchua, který se okamžitě vrhnul na nepřátele.

Štípalo to a nesmírně to bolelo. Když jsem se chtěla postavit, musela jsem se opřít o meč. Stejně jsem ale spadla přímo do kaluže, která potom vycákla všude kolem.

„Wendy?! Můžeš chodit?“ vykřikl Caleb, který byl otočený zády ke mně, když vrazil nepřáteli vrhací nožík do hrudi.

Nezmohla jsem se ani na slovo.