Vůdce smečky [DOKONČENO]

Kapitola 31. ∆ Déšť

Jeli jsme už dlouho.

Většina z nás ležela a odpočívala.

Tobias si pobrukoval, Sarah nervózně klepala prsty o dřevo.

Strašně jsem se nudila...

Bylo mi jedno, že odpočíval, i tak vypadal Dark nebezpečně. No jo, Dark prostě zůstane Darkem...

Už jsem přes plachtu koukala na Caleba, který se stále usmíval. Už jsem se ho ptala, proč má tak dobou náladu a odpověděl mi, že je zajímavé, na co kdo myslí. Prohrabování se cizími hlavami je asi jeho koníček. Očividně se nenudil.

Daniel stále koukal do země a Valerry ležela na zádech podobně jako Dark. Lucas s Michellem koukal ven. Byl tu klid.

Když se Dark rychle zvedl do sedu, lekla jsem se ho. Mračil se a rukama si držel břicho. Jeho červené oči propalovaly okolí. Dělo se snad něco?

Postavil se, stále se držel za břicho. Daniel si ho prohlížel.

„Sa..." zanadával, ale neslyšela jsem celé slovo, protože ho pravil potichu. Zakašlal.

Svou rychlostí prosvištěl ke konci vozu a postavil se na okraj. Odplivl si, jednou ruku stále na břiše, a otočil se zpět. Měl svraštěné obočí a zhluboka dýchal.

„Děje se něco?" postavila jsem se a šla jsem k němu.

„Je mi špatně." zašeptal.

„To přejde." řekla Valerry ležící těsně vedle něho.

„Ne, nepřejde! Upírům většinou nebývá blbě, víš?!" vystartoval na ni naštvaně.

„Klid, klid...!" okřikl ho Michell.

Dark se na něj podíval tím svým zabijáckým pohledem. Syknul a mnul si rukou místo, které ho asi bolelo.

„Žaludek?" zajímala jsem se.

„Jo." sykl znovu.

Najednou mu zčernaly oči.

„Jsi v pohodě?!" zeptal se Daniel, který ho teprve teď začal vnímat.

Dark přerušovaně dýchal a najedou na zem vyplivl krev. Jeho černé oči se protočily a on se skácel k zemi.

To už byli všichni na nohou. Daniel se u něj bleskurychle objevil.

„Co mu je?!" vyjekla Sarah.

„Nevím, ale vyplivl krev. Možná byla otrávená." uvažoval Daniel.

„Tak mu nějak pomoz!" křikla jsem, když jsem hleděla na ležícího Darka.

„Nevím jak!" podíval se na mě zoufale.

Vůz sebou cukl a zastavil. Přes plachtu vpředu se prodral Caleb.

„Vždyť pil krev vlkodlaků... Když jsou přeměnění, je jedovatá. Blbec!" řekl a přiběhl k němu. Stáli jsme u něj všichni.

Jak to ví?

Poklekl k němu a otočil mu hlavu na bok.

„Nevypil toho hodně, ale i tak to ze sebe musí dostat." pronesl Caleb.

„A jak?" zajímala se Sarah, které byla v obličeji jasně vidět lítost. Vždy je hrozně starostlivá...

„Musíme ho probudit." řekl Caleb a odběhl k bednám vpředu. Jednu otevřel, chvíli se v ní přehrabával a až pak něco vytáhl. Byla to lahvička s něčím průhledným s růžovým odstínem.