Vůdce smečky [DOKONČENO]

Kapitola 20. ∆ Dívka s lukem

Po krátkém odpočinku jsem se konečně postavila na nohy. Všichni jsme byli nacpaní k prasknutí. Bylo odpoledne a ptáci v lese zlepšovali den. Sluneční paprsky se dostaly přes škvíry v korunách stromů a osvětlovaly celou mýtinu, na které jsme odpočívali. Nevím, co to má Tobias za zvyk, že spí ve vlčí podobě, ale vypadá roztomile.
Měla jsem čas přemýšlet o tom, co mě včera v noci tak vyděsilo. Co to mohlo být? Zdálo se mi to? Co když to byla jen sova?
Mia se podívala na bratra a začala se smát. Ten se bleskurychle probudil a skočil na ni. Teď jsem se zase smála já. Všichni byli vzhůru, a jestli ne předtím, teď už rozhodně ano.
„Co to zase vyvádíte?“ uchechtla se právě probuzená Sarah.
Zase jsem nestihla postřehnout, že se Tobias proměnil zpět a postavil se přímo za mě.
„Baf!“ stihl zahulákat a skočil mi na záda.
„Já se lekla! Slez ze mě!“ začala jsem se točit dokola a pokoušela jsem se ho setřást.
Zase jsem za sebou viděla záblesk a nestihla jsem udělat nic jiného, než pod vahou mohutného vlka spadnout na zem.
„Já tě zabiju! Slez ze mě, jsi těžký!“ začala jsem vřískat na celé kolo.
Tobias se postavil, ale tlapami mi držel ruce. Snažila jsem se vyprostit, ale on se na mě jen podíval těma svýma červenooranžovýma očima a začal mi olizovat obličej.
„Tobiasi, nech toho!“
Všichni se smáli a pozorovali nás. Mně to teda moc vtipné nepřišlo.
Když ze mě slezl, oddechla jsem si. „No konečně!“
Měla jsem celý obličej oslintaný. Fuj.
Tobias koukal na můj znechucený výraz. Vypadalo to, že se směje, ale ve vlčím podání to vypadalo jako kdyby se dusil.
„Konec srandy, musíme jít dál. V lesích je stále větší nebezpečí.“ oznámila Mia a pomalým krokem vyrazila směrem na východ.
Tak jsme se museli připojit.
**
„Už jdeme dlouho neznámo kam a bolí mě nohy…“ stěžoval si Lucas.
„Mě taky, dejme si přestávku!“ skuhrala Sarah.
„Tak dobře.“
Došli jsme k nějakému potůčku. Měla jsem žízeň, od rána jsem nepila. Rozběhla jsem se k němu a strčila do vody celou hlavu. Voda byla ledová, přesně to jsem potřebovala. Slyšela jsem jen smích a kroky blížící se k potoku. Vynořila jsem hlavu a všimla si za mnou stojící Mii s Tobiasem.
„Pusť nás taky napít!“ usmáli se.
„Místa je tu dost.“ S těmito slovy jsem strčila hlavu znovu do vody.
Stačila jsem jenom zpozorovat, jak se Tobias ušklíbl. V tom momentě mě hodil celou do vody.
„Hej! Teď jsem celá mokrá!“ zamračila jsem se a chytila ho za nohu. Tohle nečekal. Stáhla jsem ho taky do vody.
„To máš za to.“ ušklíbla jsem se a vyplázla jazyk.
Mezitím do vody skočili i ostatní. Bylo nám vcelku jedno, že budeme mít mokré oblečení. Byla obrovská vedra a mysleli jsme si, že rychle uschneme.
Teď jsem se zadívala do Tobiasových očí. Oranžové s červenými skvrnkami jsem nikdy neviděla. Sice mi už říkal o vzácných barvách, které se vyskytují málokdy, ale špinavý blond a ty oči mu moc slušely. Jeho sestra Mia to měla naopak. Červené oči s oranžovými tečkami, samozřejmě taky špinavý blond. Bylo jasné, že podle vlasů barvu vlka nepoznáš.
Vylezli jsme už z vody a sušili se na sluníčku. Všude byl klid, než něco zašustilo na stromě.
„Co to bylo?“ zakoukal se do koruny stromu Lucas.
„Nějaká veverka.“ odpověděla Mia.
První, co se mi vybavilo, by to to, co mi večer přeběhlo před očima. To zvíře, nebo co to bylo.
Všichni se postavili kolem stromu. Ať jsem koukala, jak jsem koukala, nic jsem neviděla. Michell obcházel strom, ale asi taky neviděl nic.
Už jsme odcházeli, když vtom před námi něco prosvištělo. Tak rychlou reakci jsem ještě neviděla. Lucas tu čmouhu chytil.
„Co jsi zač?!“ podíval se na tu věc a mrsknul s ní o zem.
Teď jsem si ji pořádně prohlédla. Byla to holka, docela malá. Měla zrzaté vlasy a luk na zádech.
„Kdo jsi? Proč nás sleduješ?!“ zvýšila jsem hlas.
„Já… já jsem Valerry, ale nechci vám ublížit. Nezabíjejte mě, prosím.“ roztřepala se dívka strachy.
Michell k ní přišel, rukou jí zvedl hlavu a zadíval se jí do očí.
„Co jsi zač?“ vytáhl jsi za triko na nohy.
„Kříženec… a chci být váš spojenec.“ vykoktala ze sebe ustrašeně.
„Čeho?“ zamračil se Tobias.
„Um…“
„Dělej, vymáčkni se.“ zadíval se na ni Lucas.
„Upíra.“ odpověděla konečně. „Ale nejsem nebezpečná, mám jenom rychlost, nic víc. Prosím, vezměte mě s sebou.“
„Jaký k tomu máme důvod?“ zeptala se Sarah.
„Jsou tu upíři. Chci vás chránit. Legendy o vás vyprávěly, to vy pomůžete zachránit Wolfii.“ žadonila Valerry.
„Jak víš, kdo jsme?“ ptal se Lucas.
„Podle těch vzácných klenotů, které máte na sobě. Každé dítě zná legendu o vlčích strážcích, kteří slíbili, že se vrátí jejich vyvolení a zachrání Wolfii.“ špitla Valerry.
„A jak ji podle tebe máme zachránit? Hmm?“ zajímal se Lucas.
„Přece vyhnat Rôô, zbavit je vlády.“
„Kdo nebo co je Rôô?“ připojila jsem se do rozhovoru.
„To jsou vlčí vyhnanci, kteří se vzbouřili a vyhnali královskou rodinu. Teď vládnou krutou rukou… Zabíjí rodiny i s dětmi. Všechny, kteří nejsou čistí. Zabíjí ty, kteří mají nějakou vrozenou vadu.“ dodala Mia.
„Jako jsem já.“ řekla Valerry.
„A kolik je ti vlastně let? Slyšel jsem, že upíři žijí navěky.“ ohlásil se Lucas zvědavě.
„Už jsem říkala, že jenom rychle běhám.“ zopakovala Valerry. „A je mi dvanáct.“
„Dobře, můžeš se k nám připojit, ale žádné blbosti, ano?“ pravil Michell.
Jak ji k nám mohl vzít tak rychle?
„Mockrát vám děkuju!“ rozběhla se k němu, samozřejmě skoro neviditelnou rychlostí a objala ho. To Michell nečekal a málem se zadusil. Všichni se zasmáli a pokračovali jsme v cestě i s ní.
„Co vlastně děláš tady v opuštěném lese?“ zeptala se Mia.
„Utíkám před ostatními, snaží se mě zabít. Jsou to stvůry, které se prochází po lese. Chtějí jenom krev a bolest. Od zlých vlků až po upíry.“ řekla Valerry. „Už tu žiju rok, pokaždé se přesunu dál do lesa. Moji vesnici přepadli Rôô a já jsem měla být první, koho zabijí. Stihla jsem utéct… Sice do nebezpečí, ale je to lepší než umřít.“
„Chudáku…“ položila jsem jí ruku na rameno.
„To nic, už jsem si zvykla… Všechno si obstarávám sama. Jediné, co jsem si s sebou přinesla, byl luk, takže umím střílet.“ zadívala se na Michella.
„Už od jedenácti se staráš sama o sebe?“ nevěřil Lucas.
„Ano, už od jedenácti.“
„Já se sestrou jsme na sebe odkázáni už od devíti.“ přidal se Tobias do rozhovoru.
„Ale pak se o nás začali starat. No, není to sice vhodné slovo, ale vzali nás Černí vlci.“ opravila bratra Mia.
Ušli jsme už několik kilometrů a pořád jsme byli v lese. Taky jsem si zvykla. Nohy už mě tolik nebolely. Šla jsem poslední, přede mnou byl Lucas s Miou, před nimi Michell a Sarah a úplně vepředu Valerry. Všichni si pro sebe prozpěvovali a občas se někdo na něco zeptal.
„Valerry, zpomal… Jsi na nás moc rychlá, nechce se mi zrovna běžet.“ zahulákal na ni Tobias, který ji už skoro ani neviděl.
„Snažím se jít co nejpomaleji, jak umím…“ zastavila se vprostřed věty.
Něco mi zase obrovskou rychlostí prosvištělo kolem očí a vmžiku to stálo vedle Tobiase. Kdo jiný by to byl než Valerry.
„A stále jsem rychlá, pomaleji to prostě nejde.“ dokončila větu a mrkla na něj.
Jenom se ušklíbl a dál si jí už nevšímal.

-------------------------------------------------
Další kapitolka za námi, mám už jich dvacet a to jsem si ani nemyslela, že by tohle někdo četl. 😍 Děkuju vám moc za super komentáře, které mě vždy zahřejí u srdce děkuji !
**na fotce je vzácné zbarvení očí u vlkodlaků (jsou tam i barvy Tobiase a Mii) **