Vůdce smečky [DOKONČENO]

Kapitola 5. ∆ Nový domov

Do školy jsem přišla jen tak tak. Přímo na zvonění. Ještěže tu nebyla učitelka matematiky.

**

Po škole jsme zase šly za Lucasem. Začínalo to být na denním pořádku, poslední dobou jsme si ho docela oblíbily.

Jeho otec už tam dávno nebyl a jeho jsme našly ve stáji.

„Ahoj, Lucasi!" usmála jsem se.

„Čau, holky." odvětil Lucas.

Bylo mu líto, že jeho otec odjel. Bylo to na něm vidět.

„Hele, nechcete dneska přespat u mě?" zeptal se náhle s drobným úsměvem.

„Ano!" radostně vyjekla Sarah.

„No já nevím, ale asi jo. Rodiče nejsou týden doma a jsem tady sama." zasmála jsem se, protože to znamenalo ano.

Večer

Se Sarah jsme se sbalily na týden k Lucasovi. Ona si toho sbalila tolik, že to vypadalo, jako kdyby se k Lucasovi stěhovala. Já si vzala hodně jídla a dek... Večer tam musí být zima.

„Sarah, podej mi prosím to triko." poprosila jsem ji.

„Wendy? Myslíš, že se bude otci stýskat?" zvídavým hlasem se mě zeptala.

Mám jí říct, co si myslím?

„Myslím, že mu tam chybět nebudeš... Myslím, že už ani neví, že má dceru." prohlásila jsem.

Mám pravdu.

Ještě jsme se musely vrátit k Sarah pro batoh. Otevřely jsme dveře a hledaly jsme jejího otce. Díky bohu nikde nebyl.

„Jako vždy... Popíjí v hospodě." rozčílila jsem se.

Byla jsem naštvaná, že je mu Sarah úplně ukradená. Taková skvělá holka si to nezaslouží.

Zatím stála u okna.

„Wendy, pojď sem!" vypískla najednou.

„Co se děje?"

Rozběhla jsem se za ní. Už jí kapaly slzy z očí. Viděla jsem, že něco drží v ruce.

Sarah, dostal jsem se do potíží... Půjdu do vězení.

Pro tebe si zítra přijdou z dětského domova. Je mi to moc líto. Nemáme peníze na to, abych se o tebe dál staral.

Tvůj zadlužený otec.

„To ne!" vykřikla přes celou ubytovnu.

„Nemůžou tě jen tak vzít!"

„Ale můžou..." zašeptala Sarah s očima plnýma slz.

„Já je nenechám!" Vytáhla jsem z kapsy mobil a zavolala jsem Lucasovi. „Lucasi! Sarah chtějí dát do děcáku!" začala jsem, když to zvedl.

„To ne, děláš si srandu?" vyjekl úzkostlivě.

„Nic s tím neuděláme. Zítra ji vezmou." vzdychla jsem smutně.

„Wendy, mám plán. Ať si Sarah vezme všechny svoje věci a běžte za mnou. Nikdo vás nesmí vidět. Zbytek vám řeknu potom." pravil Lucas a zavěsil.

Chvíli jsem nechápavě koukala do prázdna, ale hned jsem se vzpamatovala. Se Sarah jsme běžely, jak rychle to jen šlo. Moc toho neměla, ale i tak to bylo těžké. Vzala si úplně všechno, v jejím pokoji až na starý nábytek nezbylo nic.

Konečně jsme dorazily k Lucasovi. Ten vyběhl ze dveří a pomohl nám.

„Sarah, už nebreč." pousmál se na ni. „Mám plán, Sarah. Budeš bydlet u nás."

Sarah vykulila oči. „Fakt můžu?!"

Už to nevydržela, rozběhla se k němu a objala ho tak silně, že zalapal po dechu.

„To je super, Lucasi, co pro nás děláš! Jsi nejlepší kámoš!" zasmála jsem se a taky jsem ho objala.

Už bylo docela pozdě, tak jsme si šli lehnout, my dvě na zem na připravené matrace vedle Lucasovy postele. Chvíli jsme si povídali a pak jsme zavřeli oči.