Vůdce smečky [DOKONČENO]

Kapitola 7. ∆ Truhla

Dnes jsme se váleli doma u Lucase a sledovali televizi. Zrovna běžely televizní zprávy, které mě vlastně nikdy nezajímaly. Tentokrát to ale bylo jinak.

„Holky? Na tohle byste se měly kouknout." vyděšeně zvolal Lucas.

Obě jsme se otočily a zaostřily zrak na televizní obrazovku.

„Důležité hlášení! Před několika dny zmizela třináctiletá dívka z Ubytovny Nostäl. Jedná se o dívku menší velikosti se zelenýma očima a blonďatými vlasy. Kdokoliv ji spatří, volejte na telefonní číslo na obrazovce. Policie po ní již pátrá. Děkujeme za pozornost."

Všichni jsme na sebe koukali se strachem v očích a s otevřenou pusou.

„A co teď?!" vyskočila jsem z gauče. „Co budeme dělat?"

Sarah měla zase oči plné slz a mě nenapadlo nic jiného než za ní přijít a obejmout ji.

„Tady nás jen tak nenajdou." řekl Lucas s jiskrou v očích.

„J-jak to?" koktala Sarah.

„Taťka nikdy nechtěl být vidět, proto postavil statek tam, kde elektronika nemá šanci. Proto není po statku ani známka na mapách ani GPS. Je to zvláštní, jako kdyby tu byl konec světa." zašeptal tajemně Lucas.

Po chvíli se rozběhl na půdu, Sarah si utřela slzy a běžely jsme za ním. Byla tam tma a hlavně zima. Lucasovi se konečně podařilo rozsvítit a šel k velké zaprášené truhle na konci místnosti.

„Tohle tu zůstalo po mojí matce." chvěl se mu hlas.

Blonďák se snažil truhlu otevřít, ale marně.

„Už jsem se to snažil otevřít dávno, ale nejde to." prohodil smutně.

„Co je na tom napsáno?" zeptala se Sarah.

„To nevím."

„Vlčí strážce." zašeptala jsem.

„Jak to víš, Wendy?!" překvapili se oba dva naráz a nasadili udivený výraz.

„Prostě to vím." usmála jsem se, ale přitom mi vrtalo hlavou, jak si můžu být tak jistá.

Lucas se na mě podíval a nevěděl, co by mi měl říct.

„Když umíš ty znaky přečíst, mohla bys tu truhlu i otevřít, ne?" řekla Sarah a usmála se.

Najednou mě začala bolet hlava.

„Co je ti, Wendy?" otázal se Lucas.

„Vidíte to taky?!" vyjekla jsem udiveně.

„Co? Co, Wendy? Nic nevidíme." Nechápavě si prohlíželi bednu.

Viděla jsem na truhle jakési písmo, zářilo jasně fialově. Tak jasně, jako kdybyste se podívali přímo do slunečních paprsků.

Bylo tam napsáno „Dotkni se boků".

„Co vidíš?!" zvýšil na mě Lucas hlas. Očividně byl nervózní z mého zkoprnělého výrazu.

„Dotkni se boků." špitla jsem. V hlavě se mi to pořád opakovalo. Dotkni se boků, dotkni se boků...

„Už to mám!" vykřikla jsem, až se mě oba dva lekli a naklonila jsem se k truhle.

Trochu jsem se bála, ale něco v nitru mě táhlo. Nadechla jsem se a dotkla se boků bedny. Truhla začala zářit snad ještě víc. Sarah se lekla a schovala se za udiveného Lucase, který jen kulil oči.

Truhla už zářila stejnou barvou jako písmo na ní a najednou se otevřela.

„Tak to je mazec." dostal ze sebe nakonec.