Vůdce smečky [DOKONČENO]

Kapitola 1. ∆ Úvod do příběhu

Ahoj, jmenuji se Wendy. Je mi čtrnáct let a žiji v menším kanadském domku.

Mám velmi přísné rodiče, kteří mi nic nedovolí, a když říkám nic, tak nic... Moje nejlepší kamarádka Sarah je na tom ale ještě hůř. Žije s otcem, který je celý život pod vlivem alkoholu.

Je mi jí strašně líto. Nemají moc peněz a to, co jim zbyde, to otec prohraje v automatech.

Fakt hrůza, co?

Je ale neobyčejně chytrá a s čímkoliv se vypořádá. Občas bych chtěla mít její optimismus.

Je pro mě jedinou záchranou před rodiči a celým světem. Mám ji moc ráda... Jak jinak, když je to moje jediná kamarádka, tedy když nepočítám Lucase, ale o něm někdy jindy...

Jsem bruneta a mám neobvyklé oči. Pro ostatní neobvyklé, pro mě úplně normální.

Jedno blankytně modré a druhé světle hnědé. Alespoň si připadám výjimečná... To byl vtip.

Jo, přijde mi to zcela normální, ale když na vás blbě čumí lidé na ulici, začnete si připadat jako z jiné planety...

Sarah je blondýna se zelenýma očima, podobají se na zářivý smaragd. Závidím jí její oči, vždy mě fascinovaly.

Ve škole se se mnou kromě Sarah moc lidí nebaví. Kluky nezajímám a pro holky jsem až moc „divná". Ano, vítejte v realitě. Lidé mě odsuzují buď kvůli oblečení, které není zrovna značkové jako mají ostatní nány ve škole, nebo kvůli tomu, že jsem prostě nikdy nezapadla.

Jediné, co se ve škole dá dělat, je bavit se právě se Sarah. Mám taky kamaráda Lucase, ale ten do školy nechodí. Doučuje ho jeho táta, což je docela škoda. Žijí na farmě, kde se se Sarah občas zastavím. Miluju zvířata!

Ve škole na většině předmětů sedím se Sarah a na ty zbývající sedím sama. Samozřejmě mi to nevadí, už jsem si zvykla. Mám v tom ústavu hodně problémů, od mého nevhodného chování až po porušování školního řádu. Nevím, proč to dělám, většinou se do všeho „omylem" zamotám.

Rodiče se mi nesnaží porozumět, většinou mě seřežou jako psa a nijak víc to neřeší. Opravdu je nenávidím. Proč si vůbec pořizovali dítě? Neměli po kom řvát nebo co...?

Možná proto to všechno dělám, snažím se na sebe upozornit. A k čemu mi to je? Odpovím si sama, je mi to k ničemu.

Jak já ne nenávidím! Závidím ostatním, kteří mají jednoduché dětství. Jednou mi ale přetečou nervy a prostě uteču. Sice nevím kam, ale vím, že to bude co nejdál. Nesnáším, když po mně rodiče řvou. Vždycky si najdou důvod, za co mě potrestat. Jako kdyby je to snad bavilo... Někdy si namlouvám, že to dělají z lásky, aby ze mě něco bylo, ale myslím, že tuhle myšlenku zahazuji za hlavu.

Dnes jsem měla docela dobré známky, takže jsem měla jít ven se Sarah. Už se moc těším, venku se cítím být volná.

*

*

„Ahoj, Sarah!" křikla jsem na blondýnu stojící opodál.

Domluvily jsme se, že se střetneme v parku a já jako obvykle přišla pozdě. Hned když na mě otočila hlavu, zářivě se usmála.

„Ahoj, Wendy!" odpověděla na můj pozdrav a nahrnula se ke mně jako hurikán.

Objala mě. Přesně to jsem potřebovala, ale vedlejší účinky toho pevného stisku se projevily a mně za chvíli došel vzduch.

„Tak co budeme dělat?" zasípala jsem trochu přidušeně, odsunula jsem ji od sebe a podívala jsem se na ni.

Povytáhla ramena.

Asi budeme muset vymyslet program.