Vůdce smečky [DOKONČENO]

Kapitola 33. ∆ Zmatek

To, co jsem spatřila, mi vyrazilo dech.

Měla jsem... Co to je?! Já mám křídla?! To je vtip, ne?
Na svých zádech jsem viděla dost velká rudá křídla. Myslela jsem si, že se mi to zdálo. Nějak jsem zapomněla dýchat, jak jsem byla zaskočená.
Křídla se vlnila jako voda. Tvořila za mnou jiskřičky, které zářily všude kolem. Co to má znamenat...?
Nic už opravdu nedávalo smysl, zato jsem ale byla plná hněvu.
Pomalu jsem se pustila stromu a udělala krok dopředu. Povedlo se, rovnováhu jsem držela celkem dobře.

Někteří z bratrů byli v bojové pozici a cenili na mě špičáky jako nějaká zvířata. Něco si říkali, nechápali situaci. Byli na tom asi stejně jako já, stále jsem nevěděla, co to má znamenat.
Moje svědomí se rvalo s chutí pomstít se. Tělo jsem měla jako v ohni. Hlava mě přestala poslouchat, jako kdyby mě něco ovládalo. Doslova jsem se jen dívala ze svého vnitra na to, co se dělo. To jsem přece nemohla dělat já...
V hlavě se mi ukazovaly pohyby, které jako kdybych měla dělat. Před očima se mi objevila černota. Chvíli jsem nechápala, co se stalo. Stála jsem v nějaké černé místnosti, někde v prázdnotě.

„Wendy!" ozval se za mnou hlas. Hned jsem se za ním otočila, ale nic jsem neviděla.
„Je tu někdo? Kde to jsem?" snažila jsem se pochopit, co se děje.

„Wendy!" křičel ženský hlas.

Rozklepala jsem se zimou, kterou jsem najednou pocítila. Otáčela jsem se kolem dokola a hledala jsem, odkud se hlas ozýval.

„Nic nechápu... Co se tady děje? Pomoc..." mluvila jsem do tmy. Jako kdyby mi snad někdo odpověděl.
Najednou se přede mnou objevil bílý vlk, prostě tam najednou stál. Lekla jsem se ho, ale něco mě drželo na místě, nemohla jsem utéct.
„Wendy..." ozval se ten hlas přede mnou.
To mluví ten vlk? Asi jsem se doopravdy zbláznila. Nevím, je obrovský, strašidelný a já nevím, co se to děje. Nejradši bych zavřela oči a čekala na chvíli, kdy mě sežere.

„Co chceš? Nevím, co se děje. Nemůže mi to někdo prosím vysvětlit?" zašeptala jsem.
Byl to sen nebo co? Nic jsem nechápala a byla jsem strašně zmatená.
„Jsi vzácná, Wendy. Máš dar Wolfie a taky dar vymřelého kmene Karaham. Všechno časem pochopíš, jsi jediná naděje." podíval se na mě ten vlk. Měl každé oko jiné.
To jsem byla já? Mluvila jsem sama se sebou? Chci tohle všechno pochopit hned!
Vlk jen pokýval hlavou a zmizel jako prach. Stála jsem s otevřenou pusou a nechápavým výrazem na tváři. Kam zmizel? Tma kolem se začala rozplývat a mně se naskytl pohled na útočníky v lese.

Dva z nich přestali vrčet a vyběhli na mě. Neviděla jsem jejich běh tak, jako bych ho viděla normálně, viděla jsem je o něco pomaleji. To mi hrálo do karet.
Nevím, co to bylo, ale křídla, která jsem měla teprve pár minut, se nasoukaly dopředu a vytvořily přede mnou nějaký štít. Právě v moment, kdy se oba ocitli u mě, jsem nějakým zázrakem křídla roztáhla a oba odhodila stranou. Bylo to jako mávat rukama. Nemohla jsem uvěřit tomu, že mám takovou sílu.
„Nechci dělat potíže!" křikla jsem naštvaně. Nechci, aby to skončilo nedorozuměním s nějakými špatnými následky.
Křídla, tak je odteď budu nazývat, se za mnou roztahovaly. Držení rovnováhy mi dávalo zabrat. Jen si klidně zkuste dát na záda batoh s hromadou kamení a choďte anebo jen stůjte.
„Já myslel, že..." nedokončil Marko větu.
No, chlapče, myslel sis špatně.

„Ty jsi spíš nemyslel vůbec." ozval se hnědovlasý kluk vedle něho.
„Když okamžitě vypadnete, nebudu muset zakročit." Přikázala jsem jim a zdůraznila jsem slovo „okamžitě", aby věděli, že to myslím vážně.
„Já se nebojím." prohlásil Marko sebejistě.
Byla jsem z toho celá roztěkaná, ale snažila jsem se tvářit stejně sebejistě jako on.