Vůdce smečky [DOKONČENO]

Kapitola 53. ∆ Den před válkou

Prudce jsem se nadechla.
Srdce bušilo jako o závod.
Při tom jsem se vyhoupla do sedu a nechtíc jsem vylekala někoho, kdo vedle mně seděl.
Byl to kluk, který trochu povyskočil, ale potom se mile usmál.
"Vítej zpátky." oznámil mi.
Ještě jsem se klepala.
Co to mělo znamenat?! Upír?!
Co je to za nesmysl?!
"Co-co se stalo?" zepatla jsem se ho rozklepaně. Ten kluk byl totiž Damon. Nikdo jiný ve stanu nebyl.
Bolela mě halva...
Sedl si blíž ke mně a koukal mi do očí.
Jeho výraz byl vážný. Tohle u něho většinou nebývá zvykem.
"Co to děláš?" koukala jsem se na něj a na sucho polkla.
Najednou jsem ucítila pachuť krve na jazyku.
Fuj!
Můj znechucený výraz ho rozesmál.
"Jsi v pohodě." řekl už zase s úsměvem.

V hlavě se mi opakoval ten sen. Byl to sen? Co to mělo být?
"Kristian tě nechtíc otrávil." řekl naštvaně.
V ten moment jsem se podívala na zápěstí, kde však nic nebylo.
"Co to?" koukala jsem se na ruku zaraženě.
"Moje krev." cukly jeho rty do menšího úsměvu.
Proto ta pachuť v ústech....
"Caleb měl o tebe velkou starost." zazubil se.
Caleb? Kde je?!
Koukla jsem se kolem sebe a všimla si, že venku prší. Kapky deště padaly na stan a rušily ticho nás dvou.

"Zavolám ho." mrkl na mě.
Jenom jsem kývla a seděla dál na zemi.
Ani jsem si nestihla všechno ujasnit a do stanu se vřítil Caleb.
Z jeho modro-blonďatých vlasů mu kapala voda a všechno oblečení měl promoklé.
Na zem z něho stékala voda, ale na obličeji měl úsměv.
"Wendy!" vykřikl a klekl si ke mně. Následně mne i objal.
Byl strašně ledový.
"Jak se cítíš?" zašeptal mi do ucha a objal mně ještě pevněji.
"T-trochu přidušeně." uchechtla jsem se v šepotu.
Caleb se hned odtáhl.
"Promiň... Strašně jsem se bál." Koukl do země, což zapříčinilo můj úsměv. Je tak sladký!
"Hej!" řekl se smíchem a postavil se.
Aha... Já zapomněla! Začla jsem se červenat.
Nakonec mi podal ruku a já se s jeho pomocí postavila na nohy.
Chvíli se mi třepaly, ale nakonec jsem přeci udržela rovnováhu.
"Mám hlad." koukla jsem na něho při čemž jsem se trochu zaculila.
"Tak se jdeme najíst ne?" usmál se a vytáhl mne ven do deště.
Běželi jsme bahnem a já se smála.
**
Seděla jsem vedle Damona, který nad něčím uvažoval.
Caleb šel za velitelem a já tu zůstala s ním, už zase...
Ostatní před chvílí odešli.
Šli se podívat do města. Něco jako 'zvědi' to šli omrknout.
Zítra je totiž velký den...
Nevím, jestli se mám bát, nebo těšit.

Dnes jsem se stihla spřátelit s několika lidmi z vojska. Jsou docela fajn. Za tu dobu tu ale nikdo nebyl a já se začala nudit.
Venku přestalo pršet a tak jsem vyšla ze stanu, a bych se porozhlédla. Bylo sychravo a co nevidět bude zase pršet.
Jak já nenávidím déšť!
Obešla jsem stan a dostala jsem se k lavičce. Nohy se mi propadávaly do bahna.
Někdo na ní seděl.
Byli to dva kluci.
Když jsem přišla blíž, trochu jsem se zarazila.
To je Daniel?
Byl tam Daniel s nějakým klukem a koukali si vzájemně do očí.
"Kdo je ten druhý?" Ptala jsem se sama sebe.
Najednou se k sobě přitiskli a věnovali si malý polibek.
"C-cože??" mluvil mi hlas v halvě.
To snad ne...
I když proti takovým lidem nic nemám, do Daniela bych to neřekla.
A to jsem se do něho jednou zabouchla! Trochu jsem se pousmála, ale úsměv mi hned opadl, když jsem uviděla toho chlapce a Daniela jak na mě koukají.
Vykulila jsme oči a začala couvat. Daniel nabral červenou barvu v tvářích a já vlastně taky.
"Víš že je neslušné někoho špehovat?" zvedl obočí ten vedle něj.
Byl to hnědovlasý kluk s modrýma očima.
Zvedla jsem ruce v obranném gestu, ale to už byl ten kluk u mně.
Trochu jsem se lekla. Byl stejně vysoký jako Daniel a proto jsem musela zvednout hlavu.
"Pa-paradon, já-já... ne-nechtěla." vykoktala jsem ze sebe.
Kluk měl naštvaný výraz, ale přerušil ho Daniel sedící na lavičce.
"Raffe, to je v pohodě. Je to kamarádka." řekl mile.
Hned jsem pokývala hlavou a trochu od něho odstoupila.
"Tak já zase půjdu." usmála jsem se a pelášila pryč. Co kdyby mi ještě něco udělal... Z toho plyne ponauční, že nemám strkat nos, kam nemám.
Chtěla jsem vlézt zpátky do stanu, ale uslyšela jsem hlasy.
A protože jsem nepoučitelná tak jsem se zaposlouchala.
"Jsi tak pěknej..." vrněl nějaký dívčí hlas. Zvedla jsem obočí.
To je Mia?
A hned jak jsem uslyšela druhý hlas, musela jsem se chytnout za pusu.
Co to do všech vjelo? To se jako budou všichni dávat dohromady, den před válkou?
Ale co to kecám... Já přeci taky někoho miluju... Nemůžu jim to mít za zlé.
Pokrčila jsem rameny a otočila se. Do někoho jsem ale vrazila.
Byl to Kristian.
"Co tu chceš?!" řekla jsem naštvaně a chtěla ho obejít, ale on mě chytil za ruku.
Nemile jsem se na něho podívala.
"Chci...chci se ti omluvit." zašepatal. V jeho očích jsem viděla lítost.
"To je sice fajn, ale málem si mě zabil!" vyjekla jsem a konečně jsem od něho odstoupila.
Zůstal tam stát jak tvrdý "Y" a já jsem mířila na druhou stranu tábora.

Když jsem tam konečně doběhla, přiběhl za mnou Onchu.
"Tady jsi!" usmála jsem se mile a poškrábala jsem to zvíře.
Je nádherný.
Byl přivázaný obrovskými řetězy ke stromu.
Prý je to opatření aby se nikomu nic nestalo... Musela jsem se zamračit.
Kdyby Onchu chtěl, ten strom by vytrhl i s kořeny.
Jeho ledově modré oči si mě prohlížely a já jsem se v nich pomalu ale jistě začala topit.
Jako dvě studánky...

Když jsem mu podlehla úplně, vytrhl mě z tranzu něčí hlas.

Prudce jsme se otočila a všimla jsem si mojí smečky, která se až teď vrátila z města.
"Wendy!" pištěla Sarah a objala mě.
Postupně se vystřídali všichni.
"Jsem tak rád, že jsi zdravá." usmál se Lucas.
Kývla jsem a šla s nimi k velitelovi.

Když jsem vešla s ostatními do stanu, spatřila jsem Caleba, který mluvil s velitelem a Kristiana, který se na mě díval.

"Tak jsme tady!" oznámila Sarah.
**
Debatovali hodně dlouho o tom, co viděli.
Nic moc se tam nestalo.
Když už si konečně všechno řekli, začal velitel mluvit o něčem pro nás.
To už jsem zbystřila a začala poslouchat.
"Máme tu pro vás pár zbraní, protože s tím, co máte by jste si nevystačili." oznámil a začal něco hledat v kupě věcí co byly v pravém rohu stanu.
Po několika minutách vytáhl bednu, kterou přisunul blíže k nám.
Otevřel ji.
Hned jsem nakoukl a společně s ostatníma dovnitř.
Byly tam čtyři kuše a hodně mečů.
"Wendy, tobě dávám kuši." vytáhl z bedýnky jednu a podal mi ji. Poté mi dal ještě šipky.
Byla lehčí, než bych čekala.

Ve své výstroji mám dva nože, jeden meč a teď i kuši. Předevčírem mě jedna dívka, Diana se jmenovala, učila střílet z téhle zbraně, takže by to nemusel být zas tak velký problém.
Usmála jsem se a poděkovala.

Venku začalo zase pršet, ale tentokrát se do toho přidaly i hromy a blesky. Vypadá to na pěknou bouřku...