Vůdce smečky [DOKONČENO]

Kapitola 36. ∆ Jsem hloupá

Uběhlo už několik hodin uběhlo od toho incidentu a Dark byl stále na tom samém místě ve stále té samé poloze. Co se týká mě, já jsem celou tu dobu spala, tamto mi oznámila Sarah.

Zase jsem byla tak šťastná, že ji mám. Nevím, co bych bez ní dělala.

Damon se ještě neobjevil. Zajímalo by mě, kam zmizel.

A co víc? Už mě nic nebolelo až na tu modřinu na čele, která se tam objevila potom, co jsem dopadla přímo na hlavu.

Seděla jsem venku před stanem a tajně jsem koukala na Darka. Měla bych mu radši říkat Damián? To je jedno, ale radši zůstanu u jména, které jsem poznala jako první.

„Přemýšlíš?“ ozvalo se vedle mě.

Málem jsem vykřikla, jak jsem se lekla. Představte si, že o něčem uvažujete a najednou k vám někdo přijde, určitě tam sedí déle, než víte, a takhle vás vyleká.

„Proboha, Calebe, tohle mi nedělej! Víš, jak jsem se lekla?“ okřikla jsem ho.

Už byla téměř noc, takže bych ho tak jako tak neviděla.

„Promiň, nechtěl jsem… nechtěl jsem tě vylekat.“ dostal ze sebe na obranu.

Jak jsem už říkala, byla tma, ale Calebovy oči zářily i ve tmě, tudíž jsem přesně věděla, že seděl vedle mě.

„Potřebuješ něco?“ zeptala jsem se.

„No, něco jsem ti přinesl.“ odpověděl mi zvesela.

To upoutalo mou pozornost, tak jsem se na něho obrátila. Sáhl do kapsy a podal mi to, co přinesl. Já ale vůbec nevěděla, o co se jedná. Vzala jsem to do rukou a nechápavě jsem to prohlížela.

„Je to zabalené.“ dodal, jakmile viděl, co s tím dělám.

Sundal jsem z toho šátek a naskytlo se mi příjemného pohledu. Ano, bylo to jídlo…

„Děkuju!“ usmála jsem se vřele.

Caleb pouze kývl a po chvíli se postavil a odešel. To, co mi dal, byl obyčejný kus chleba, ale v nouzi je dobré každé sousto. Kousek jsem si utrhla a začala jsem jej žvýkat. Byl tvrdý, ale i tak dobrý. Měla jsem obrovský hlad.

Chleba jsem dojedla. Nasytilo mě to a dodalo mi to nějakou energii. Byla jsem spokojená.

Už nebylo vidět ani na krok. Na nebi svítily hvězdy a jediná věc, která do okolí vrhala alespoň trochu světla, byl měsíc.

I když jsem i tak dlouho spala, byla jsem stále unavená. Všichni ostatní už byli ve stanu a povídali si tam u svíčky. Poznala jsem to díky světlu, které tam plápolalo.

Asi se k nim přidám.

Nejdřív bych se měla omluvit Darkovi. Proč vždycky vymyslím něco, čeho pak lituju? Za tohle vůbec nemůže Dark, můžu za to já.

Pomalými kroky jsem k němu šla. Byl opřený o kolena a hlavu měl schovanou. V měsíčním svitu se jeho černé vlasy leskly. Byla vidět i jeho záda, ty ornamenty v podobě listů, různých čar, nápisů, čísel, šípů a všeho možného.

Polkla jsem a klekla jsem si vedle něj. Ani se nehnul.

„Je-Je mi… Totiž… no…“

Nedokázala jsem ze sebe dostat jedinou smysluplnou větu, takže jsem se radši ještě jednou nadechla.

„Je mi to strašně moc líto.“ vydechla jsem.

Určitě jsem byla rudá až za ušima. Sklopila jsem hlavu a čekala jsem, jestli odpoví. Takhle jsem tam klečela ještě pár minut, než se konečně rozhodl promluvit.