Vůdce smečky [DOKONČENO]

Kapitola 45. ∆ Rozdvojení duší

Prudce jsem se nadechla.

„Žije!" ozvalo se odněkud.

Ruce se mi klepaly a srdce mi nepravidelně bilo. Rukou jsem si setřela pot a otevřela oči. Motala se mi hlava a chvíli jsem jen tak hloupě koukala na nebe. Slunce už bylo v půli cesty a mraky honily jeden druhý.

Zvedla jsem se. Vedle mě stála nějaká žena, která sledovala každý můj pohyb.

„Kde-" zarazila jsem se. „Kde to jsem?"

Sledovala jsem ji s nadějí, že mi odpoví, ale nevypadala na to, že se se mnou chce bavit. Tak moc jsem se chtěla ujistit, že to opravdu nebyl sen. Jen matně jsem si vybavovala, co se to vlastně stalo.

Pomaličku jsem se zvedla a opřela jsem se o dřevěný sloup. Nohy se mi stále třásly jako nikdy předtím, a po chvíli jsem se zase ocitla na zemi.

„Je vzhůru!" zahulákal nějaký hlas.

Věděla jsem, že se ke mně někdo žene. Byl to muž, který měl asi hodně naspěch.

„Jak se cítíš?" optal se mě udýchaně, když doběhl přede mě.

„Všechno mě bolí... Co se vlastně stalo?" špitla jsem.

„Rituál se zdařil, ale tvůj miláček už zabil pět mých lidí. Déle ho již neudržíme." vychrlil na mě muž a pozoroval mě hnědýma očima.

Už jsem pochopila, co se stalo.

„Vždyť jsem málem umřela!" vyjekla jsem.

Jen tak tak jsem unikla smrti. Mohlo to se mnou skončit, mohla jsem se vzdát... a nikdo by mi nepomohl. Takhle blízko smrti jsem ještě nikdy nebyla.

„A o čem to tady mluvíte? Jaký miláček?" nechápavě jsem ho probodávala pohledem.

„Rituál rozdvojení duší." prohlásil a podal mi ruku. Měla jsem takové podezření, že něco důležitého nevím.

Podařilo se mi zvednout se a pomalými kroky jsem šla na místo, kam mě vedl. Stále jsem se ho držela.

„Nevím, o čem to tady mluvíte..." pronesla jsem po chvíli chraplavým hlasem.

Nic mi zase nedávalo smysl. Měla jsem obrovskou žízeň a špatně se mi mluvilo, natož přemýšlelo.

Procházeli jsme indiánskou vesnicí kolem několika týpí. Před sebou jsem uviděla nějaký rozruch. Muži tam běhali kolem a křičeli na sebe svým jazykem.

„Co se to tam děje?" zeptala jsem se a chvíli jsem uvažovala, jestli se mi tam vůbec chce jít.

Muž, stejně vysoký jako já, se díval dopředu a neodpovídal mi, dokud jsme nestáli přímo ve středu dění.

Lidé okolo běhali s oštěpy a zastrašovali nějaké zvíře. Bylo obrovské a vrčelo. Bylo moc mrštné na to, abych si ho dokázala dobře prohlédnout.

Bílé stvoření velké jako kůň bylo obklíčené indiány.

„Co to má být?!" vykulila jsem oči a pustila jsem se onoho muže.

Dokonce jsem už udržela rovnováhu. Upoutalo to mou pozornost. S otevřenou pusou jsem zírala na zvíře, které se po několika momentech uklidnilo.

„Já se bojím!" křikla jsem na muže. Chtěla jsem utéct, ale neměla jsem na to sílu.

Oči modré jako obloha mě propalovaly skrz naskrz. Strnula jsem hrůzou. Byla to nějaká šelma. Zavrčela a pomalu se vydala ke mně. Instinktivně jsem začala ustupovat.