Vůdce smečky [DOKONČENO]

Kapitola 14. ∆ Upíři

„Nádhera." vydechla jsem fascinovaně.

Sarah ještě chvíli sledovala svoje ruce, než se vzpamatovala.

„Výborně, Sarah. Netušil jsem, že se ti to podaří napoprvé." ušklíbl se Michell.

„A co ty plamínky? Proč zmizely v náhrdelníku?" zeptala se ho Sarah.

„Dal jsem ti kouzlo přírody, takže budeš používat takzvanou zelenou magii. Časem se můžeš naučit i jiné, ale teď radši zůstaneme u přírodní." zasmál se. „Budu tě učit léčit, bojovat a spoustu dalších věcí, které tě budou bavit."

„A co teď?" pronesl znuděný Lucas otráveně.

„Teď je řada na tobě." Michell Lucasovi podal meč, který se mu záhadně objevil v ruce. „Ukaž, co umíš." usmál se lišácky.

Lucas si vzal meč. Jeho čepel byla nádherně zdobená různými ornamenty a znaky. Důkladně si ho prohlédl.

„Už jsi někdy držel meč?" zeptal se ho Mikky.

„Ano, držel, ale nikdy jsem nebojoval." odvětil Lucas.

„Tak si ukážeme základy."

Ukazoval a názorně předváděl všechno možné, co jen šlo. Lucas to pečlivě opakoval, i když ho Michell musel párkrát opravit.

Vysvětloval mu to dlouho. Říkal mu, že boj je jako tanec, že nemůže jen tak rozdávat tvrdé rány. Musí počkat na příležitost a předpovídat...

Z toho všeho se mi najednou chtělo spát. Párkrát jsem si zívnula, lehla si na hebkou trávu a zavřela oči. Usnula jsem.

--------------------------------

„Wendy? Wendy? Wendy!" šťouchla do mě Sarah. Konečně jsem se probudila.

„Propásla jsem něco?" zeptala jsem se rychle, když jsem se vzpamatovala. „Spala jsem dlouho?"

„Ani ne, spala jsi asi půl hodiny."

„A co Lucas, už ho Mikky něco naučil?"

„Myslím, že ano. Už se chystají na opravdový souboj." odpověděla mi.

Až teď jsem se obrátila na kluky. Lucas se toho meče už tolik nebál, a i postoj se mu zlepšil.

„Tak jdeme na to!" křikl Mikky.

Lucas se proti němu rozběhl a souboj začal.

Začali šermovat. Lucas se snažil, myslím že až moc, ale Michell to uměl lépe. Všem Lucasovým ranám se vyhnul, ale Lucas se nevzdával a snažil se ho zasáhnout. Mikky se ale jenom dál bránil a ani jednou na něj nezaútočil. Michell nakonec točil meč a jedním pohybem odhodil Lucasův meč stranou.

„Výborně, Lucasi. Jde ti to víc než skvěle, když budeme ještě pár dní trénovat, myslím, že ti to půjde ještě lépe." pochválil ho Michell.

Snažil se ho pak ještě něco přiučit, ale už se stmívalo.

„Nechcete s tím pro dnešek skončit? Bude tma a mám docela hlad." ozvala se Sarah.

„Myslím, že je to dobrý nápad." připojila jsem se k ní.

„Tak dobře, půjdeme už domů." prohlásil Lucas a podal Mikkymu meč. „Taky už mám hlad." dodal a vydal se za námi.

Konečně jsme dorazili k domu a Lucas otevřel dveře.

„Mikky, pojď, budeš tu bydlet s námi." pousmál se a všichni jsme si sedli do obýváku na gauč.

Lucas mezitím přinesl matraci z ložnice a nesl ji do pokoje. Já a Sarah jsme se rozhodly, že uvaříme večeři. Šly jsme do kuchyně.

„Mikky, pojď nám pomoct." zavolala na něj Sarah.

Po několika minutách dorazil i Lucas a začal taky pomáhat.

„Tak co jste tu vytvořili?" zasmál se.

„Dneska bude ovoce!" odpověděla jsem zvesela.

Vypadalo to hodně dobře. udělali jsme něco jako ovocný salát nebo kompot z jahod, borůvek, jablek, ostružin, pomerančů, hrušek a malin. Byl výborný.

Večer jsme všichni koukali na film, u toho jedli, povídali si, smáli se a spoustu jiných věcí, které jdou u televize dělat. Bylo půl jedenácté a my se rozhodli jít spát. Po schodech jsme vylezli nahoru do pokoje a lehli si na naše matrace.

„Dneska byl super den." vydechl Lucas.

Všichni jsme souhlasili a šli spát.

----------------------------

Sluneční paprsky svítící mi do obličeje mě konečně probudily. Protáhla jsem se a pak jsem se zahleděla na spícího Lucase se Sarah. Počkat, kde je Michell? Jak to, že tu není?

Radši jsem ty dva nebudila a šla dolů.

Bylo teplo, radši jsem otevřela okno. Málem jsem vyskočila z kůže.

Za mnou se ozvalo lehké zavrčení a já se rychle otočila.

„Jsem se lekla! Příště tě zabiju." pohrozila jsem žertovně.

Byl to Michell. Ne jako člověk, ale jako lišák.

Začal se rychle otáčet a zase se kolem něj objevila záře. Celého ho obklopila a já nestihla ani zamrkat a už tam zase stál ten usměvavý Mikky.

„Lekla ses?" zasmál se.

„Jo, málem jsem vyskočila z toho okna." řekla jsem a oplatila jsem mu úsměv. „Tak co, nechceš mě to naučit? Ostatní ještě spí." zahleděla jsem se mu do jeho čokoládově hnědých očí.

„Dobře, jdeme na louhu!" zavelel a zmizel za dveřmi.

Co mi zbývalo. Otráveně jsem pohlédla ven, usmála jsem se a vyběhla za ním. Konečně jsem na louhu doběhla. Michell tam seděl a koukal se na nebe.

„Hele, zase tak dlouho mi to netrvalo." začala jsem se smát. „Víš co? Řekneš mi něco o Wolfii? Pořád nechápu, za jakým účelem tam jdeme."

„No, i když se to tajemné město jmenuje Wolfie, nežijí tam jenom vlci. Tu zemi obývají různé šelmy. To nejhorší ale je, že se tam objevili obávaní predátoři, ti, kterých se bojíme už po staletí." odmlčel se. „Upíři."