Vůdce smečky [DOKONČENO]

Kapitola 43. ∆ Běž!

„Tak, maličká, na něco se tě zeptám. Sama se rozhodneš, jestli to půjde po dobrým nebo po zlým.“ řekl ještě potichu, poslední slova zašeptal.

Úplně jsem se rozklepala. Slyšela jsem Calebův těžký dech. Jinak bylo ticho a v mé hlavě nastal chaos.

„Ty jsi ta legendární dívka, která chce zachránit Wolfii?“ řekl nepříjemně a přišel ještě blíž.

Co jsem mu na to měla říct? Pravdu či lež?

„Ano…“ špitla jsem roztřeseně popravdě. To byla asi jediná správná možnost.

„Takže to tebe mám zabít.“ uchechtl se.

„Co prosím?!“ vyděsila jsem se.

Potichu něco zašeptal a pak jsem si všimla jeho napnuté nohy, která se následně vymrštila do vzduchu a zasáhla mě do břicha. Zalapala jsem po dechu.

„Ne!“ ozval se Calebův zoufalý hlas.

Z očí mi zase proudily pramínky slz. Všimla jsem si červených očí toho muže, které jako byly jediným zdrojem světla v místnosti.

Ucítila jsem další silný úder na pravé ruce a zaslechla jsem i další Calebův výkřik a i to, jak začal křičet nesmyslná slova. Slova, která byla obyčejnému člověku cizí.

Otočila jsem k němu pomalu hlavu. Jeho hruď i přes košili zářila. Modré světlo bylo všude kolem.

„Takže ty si nedáš pokoj?“ zavrčel muž a těžkými kroky se k němu vydal.

Moje oči se zamlžily a chvíli jsem nedokázala polapit dech. Ve vzduchu jsem si všimla odlesků, které házela kovová věc, která byla následně poslána ke klukovi sedícímu v koutě.

Prudký nádech a pak už nic.

Mé srdce vynechalo.

Plakala jsem tichým pláčem a kašlala bolestí. Byla jsem zraněná a zmatená. Pozdě jsem si všimla muže, jehož další útok byl namířen na mou tvář.

Vyjekla jsem a ucítila jsem v puse nechutnou kovovou pachuť krve.

„Pro… prosím…“ zašeptala jsem.

Neslyšel mě.

Pomalu jsem ztrácela naději, pomalu jsem se začínala ztrácet v nekonečné temnotě. Pomalu jsem umírala.

Ležela jsem na té samé louce jako předtím. Bylo tam temno, zřejmě bylo opět před bouří. Koukala jsem se na nebe, po kterém pluly temné mraky. Kolem mě se náhle něco prohnalo.

Zvedla jsem se a hleděla jsem na postavu, která přede mnou stála.

„Calebe?!“ vyjekla jsem.

On se jen usmál a prohrábl si své modré vlasy.

„Wendy, nevzdávej to. Já něco vymyslím, ale ty prosím… neumírej.“ řekl potichu a luskl prsty. Nebe se rozjasnilo a před očima mi zmizel on i všechno okolo.

Rychle jsem otevřela oči.

Rozhlédla jsem se po místnosti, kde jsem hledala Caleba. Hned se mi ulevilo, když jsem ho uviděla sedět vzadu. Něco si mumlal, a přitom různě hýbal prsty, na kterých byla modrá světélka. Bohužel měl ruce svázané za zády. Nemohl si nimi vůbec hýbat.

„Calebe!“ zachraptěla jsem.

Přestal dělat to, co doteď dělal, a podíval se na mě.

„Odešel… Vrátí se zítra.“ zašeptal.