Vůdce smečky [DOKONČENO]

Kapitola 30. ∆ Útěk

Probudila jsem se. Všichni kolem spali a Dark s Danielem zase utekli. Možná šli lovit. Moje zvědavost mi nedala a po špičkách jsem vyšla z pokoje. Samozřejmě jsem si to zamířila rovnou do koupelny.
Pomalu jsem otevřela dveře. Chtěla jsem jen nakouknout. Malinko zavrzaly a škvírou v nich jsem nakoukla dovnitř.
Viděla jsem židli a provazy, ale Damon nikde nebyl.
Kde je?!
Zrychlil se mi dech a ve zmatku jsem dveře otevřela celé. Vešla jsem dovnitř. Bylo by to pěkně v háji, kdyby utekl.
Naštěstí jsem ho objevila ve vaně. Jak se tam dostal? Ruce měl svázané a několik provazů bylo přivázáno k židli, takže svázaný byl. Spal.
Počkat, upíři přece nespí! Zvědavě jsem si ho prohlížela. Ležel na zádech a ruce mu visely z vany. Protože ho provazy stahovaly, asi musel ležet v téhle nepohodlné pozici. Lehce oddechoval.
Za žádnou cenu ho nesmím probudit…
Zdá se mi to, nebo jsou všichni upíři vysocí? Připadala jsem si jako trpaslík. Měl na sobě upnuté roztrhané černé džíny a modré triko. Ta kombinace se mi líbila. Lehce zvlněné hnědé vlasy v krátkém střihu, to pasovalo k jeho povaze… Docela mu to slušelo.
Dobře, byl pořád přivázaný, tak jsem si mohla jít zase lehnout. Ale to bych to nebyla já. Hned, jak jsem se otočila, omylem jsem vrazila do židle, která cukla Damonovýma rukama. Chtěla jsem vypadnout, ale on už se probouzel.
„Sakra…“ zaklela jsem a Damonovi se z hrdla ozvalo tiché zavrčení.
Zase jsem si vzpomněla na to, co je to za netvora. Stále jsem opřená o kachličky vedle dveří. Neopovážila jsem se ani pohnout. Viděla jsem, jak Damonovi cukly rty.
Usmál se.
Koukala jsem na něho a pomalu jsem dýchala. Snažila jsem se uklidnit. Hned vedle jsou přece moji přátelé.
„Baví tě se na mě dívat?“ řekl klidně.
Otevřel svoje tmavě hnědé oči a podíval se na mě. Přejel mi mráz po zádech.
Asi jsem se začala červenat.
„Já… Já myslela, že spíš.“ zašeptala jsem výmluvně.
„Spal jsem, dokud jsi nekopla do té židle.“
„Ty můžeš spát?“ zeptala jsem se, protože Daniel a Dark nespí.
„Jo, jsem tak trochu jiný.“ mrkl na mě.
„Jak jiný?“ zajímalo mě a přiblížila jsem se k němu.
„Jsem z pokrevní linie Krêw, to jsou královští upíři. Máme ten dar zkracování špičáků, spaní, jezení nebo pití a naše krev uzdravuje…“ vysvětlil mi.
„A máte taky na ruce vytetované nějaké číslo?“
„Ne, nemáme. Po lidské krvi jsme silnější a když ji nemáme, hodně moc nás to oslabí, stejně jako to mají trojky.“
Takže on je jakoby trojka! To, to jsem čekala, když mě chtěl včera zabít.
„A ještě něco, co bych měla vědět?“ zeptala jsem se, aby mi náhodou nic neuniklo.
„Občas se neumím ovládat, čeho sis zřejmě všimla a většinou se mi nemění barva očí, ale…“
Nedořekl.
„Ale co?“ přišla jsem až k židli.
Koukala jsem se do jeho tmavých očí a čekala na odpověď.
„Vlasy.“
Jako fakt? Vlasy?
„Jak, proboha?“ vykulila jsem oči, protože jsem si to nedovedla představit.
„No, prostě hodně zesvětlají a když jsem rozčílený, přestanu se ovládat nebo mám hlad, začnou růžovět.“ řekl a opřel se o kraj vany.
Růžovět? Nedovedla jsem si představit kluka s růžovými vlasy. Musela jsem se uchechtnout.
„Něco směšného?“ zvedl obočí.
Zavrtěla jsem hlavou a on se zašklebil.
„Nechceš mě odvázat? Nedovedeš si představit, jak mě bolí ruce…“ zamumlal.
„No, to nechám na ostatních.“ odsekla jsem.
„Pff…“ prsknul uraženě.
Postavila jsem se přímo k vaně před jeho obličej. Divně se zatvářil a dál mě pozoroval.
„Chci vidět ty vlasy.“ řekla jsem. Opravdu mě to zajímalo.
„Ne, nechceš.“ procedil protivně.
Proč tu s ním vůbec jsem? Je až moc protivný, taky je zlý a mrzutý. Mohl by si s Darkem podat ruku…
„Mám tě vyprovokovat?“ zašklebila jsem se. Samozřejmě jsem to myslela ze srandy.
„Když už mi začnou světlat vlasy, tomu, kdo je poblíž mě, jde vždycky o kejhák. Moc často se to neděje a vím, že opravdu nechceš vidět mou temnější stránku.“ řekl potichu a odvrátil pohled jinam.
Temnější stránka? Tohle jeho chování je u něj jako v normálu? Nazvala bych to spíš temnou stránkou temnější stránky.
„No dobře, jak chceš.“ řekla jsem a namířila jsem si to pryč.
Už se neobtěžoval cokoliv říct, takže jsem vyšla z koupelny do lehárny. Všichni až na Sarah pořád spali, jen ona na mě upřeně koukala.
„Kde jsi byla?“ špitla.
No, tak s pravdou ven…
„Podívala jsem se na Damona. Je pořád přivázaný k židli, ale spí ve vaně. Zajímalo by mě, jak se tam dostal.“ zašeptala jsem a usmála se.
„Tak to jo.“ oplatila mi úsměv Sarah.
Spát už se mi nechtělo. Asi se půjdu podívat na Caleba, dlouho jsem s ním nemluvila. Sarah se otočila na druhou stranu a zase spala.
Takže taková menší výprava v půl šesté? No dobře…
Obešla jsem postel a namířila si to do obýváku. Hned, jak jsem otevřela dveře, objevil se problém. Kdo jiný než on by ležel na sedačce.
Jak kolem něho projdu? Nechci se s ním bavit! To je nemožné!
Lehce jsem našlapovala a blížila se k vchodovým dveřím. Už jsem skoro sahala na kliku, když jsem uslyšela hlas ze sedačky. Sakra!
„Kam máš namířeno?“ uslyšela jsem za sebou chraplavý hlas.
„To tě nemusí zajímat.“ řekla jsem rozhozeně a zmizela za dveřmi.
Oddechla jsem si. Ještě že mě neotravoval.
Seběhla jsem několik pater a běžela jsem směrem k recepci. Nedívala jsem se kolem sebe, a to se mi nevyplatilo. Do někoho jsem vrazila. Proč do někoho pořád vrážím?
Trochu jsem zavrávorala a spadla na zadek. Hned, jak jsem se podívala na tu osobu, objevil se mi úsměv na tváři.
„Calebe!“ vypískla jsem nadšeně.
„Měla by sis dávat pozor, kam běžíš.“ pousmál se a podal mi ruku.
Hned jak jsem se postavila, objala jsem ho.
„Wendy, můžu se tě na něco zeptat?“ řekl, když mě objímal.
Pustila jsem ho. „Ano?“ zasmála jsem se zase.
Chytil mě za ruku a táhl mě někam pryč.
„Kam jdeme?“ ptala jsem se nechápavě.
Neodpovídal a vedl mě chodbičkou. Co se tomu modrovlasému klukovi honí hlavou? Zatáhl mě do nějakého pokoje, byl malý a nikdo v něm nebyl. Zavřel za námi dveře.
„Kdo je v tom pokoji?“ zatvářil se vyčítavě.
V jakém? Nevím, o čem mluví.
„Ve vašem pokoji.“ dodal.
„Je tam jenom nás devět.“
„Wendy, mně nemůžeš lhát.“ podíval se mi do očí.
Musím mu to říct.
„No, včera mě přepadl jeden upír. Je prý vzácný a Dark s Danielem ho vzali do hotelu. Málem mě zabil, nevím, co s ním chtějí dělat. Je svázaný v koupelně.“ prozradila jsem mu to, co jsem opravdu říkat neměla.
„V tomhle hotelu nesmí být upíři!“ začal Caleb vyvádět. „Jestli se o tomhle někdo dozví… Budeme mít problémy všichni. A ještě Krêw, to nedopadne dobře!“
Cítila jsem se hrozně. Já za nic nemohla…
„Já vím, že ty v tom nemáš prsty, ale nechci mít potíže.“ řekl a podíval se do země.
Hned potom vykulil oči a vypadal vyděšeně.
„Co se děje?“ podívala jsem se na něj stejně jako on na mě.
„Musíte okamžitě zmizet.“ zašeptal rozklepaně.
„Pro-proč, Calebe? Co se děje?!“ nechápala jsem.
„Jdou sem Rôô…!“ vykřikl.
„Cože?!“ To je nějaký vtip?
Vyběhl ze dveří a já běžela za ním. Dostali jsme se k našemu pokoji. Byl zavřený a já neměla klíče. Začala jsem bušit na dveře.
„Otevřete, prosím! Rychle!“ klepala jsem, jak jen to šlo.
Dveře se otevřely, stáli v nich všichni a nechápavě na mě koukali.
„Musíte okamžitě zmizet! Jdou sem Rôô.“ Řekl bleskově Caleb.
Všichni tam zaraženě stáli.
„Tak dělejte!“ zařvala jsem na ně a v rychlosti jsem vběhla do pokoje.
Vzala jsem Michellovu brašnu a začala jsem balit ty nejpotřebnější věci. Vzala jsem i termosku s vodou. Ostatní běhali po pokoji.
„Co budeme dělat?!“ hysterčila Mia.
Daniel s Darkem jen tak stáli. Tobias s Michellem vběhli do koupelny, já se postavila přede dveřmi.
„Tak co s tebou?“ zamyslel se Michell.
Damon na něho koukal s tím svým šklebem. Michell něco vytáhl z kapsy. Byla to skleněná ampulka.
Co chce dělat? Nemáme čas…
Michellovi se začaly místo nehtů na rukou objevovat drápky. To byla zřejmě proměna, ale jen na rukou. Chytil Damonovi ruku a škrábl ho.
„Co to děláš?“ nechápal Damon. I Tobias z toho byl vedle.
Ze škrábance mu začala téct krev, Michell otevřel ampuli a trochu do ní nakapal. Hned jak Damonovu ruku pustil, rána zmizela. Zavřel ampuli a strčil si ji do kapsy. Během chvilky rozvázal provazy, které Damona držely.
„Dělej si, co chceš.“ nakázal mu.
Damon se na něho nechápavě podíval a okamžitě zmizel z koupelny. Prostě se vypařil, utekl.
„Už jsou skoro tady.“ upozornil Caleb stojící před dveřmi.
Byl tu hrozný zmatek. Vyběhli jsme ze dveří.
„Pojďte za mnou, odvedu vás zadním vchodem.“ křikl Caleb a běžel pryč.
Hned jsme ho poslechli a vydali se za ním.