Vůdce smečky [DOKONČENO]

Kapitola 23. ∆ Jak jsem mohla?

Z plamenů ohně se mi zavíraly oči. Snažila jsem se je nezavírat, ale únava vyhrála.
Bylo mi teplo, byla jsem poblíž svých nejlepších přátel a nic se mě nesnažilo zabít. Takhle si představuju dobře prožitý den v lese.
Ano, přesně jak jsem čekala, usnula jsem.
**
„Hej, psst, vstávej.“ zašeptal mi někdo do ucha.
Lehce jsem zamručela na znak protestu.
„Dělej, prosím.“ naléhal hlas.
„Když jinak nedáš…“ zamumlala jsem.
Z donucení jsem otevřela oči. První, co jsem viděla, byl Danielův rozesmátý obličej. Na jeho zuby si už můj mozek zvykl. Ani jsem se nestihla dostatečně probrat a za ruku mě vyzdvihl na nohy. Všichni kolem spali, jen Dark koukal do prázdna na noční oblohu a vůbec si nás nevšímal. Byla už velká tma, jako v pytli. Ve tmě Danielovi svítily jen jeho zelené oči.
„Proč mě budíš?“ zašklebila jsem se na něj.
„Je tu nuda… A navíc se s tebou chci víc seznámit.“ zašeptal. „Pojď, jdeme od nich dál, ať se nevzbudí.“
Nabídl mi ruku a táhl mě neznámo kam. Po pěti minutách chůze se zastavil.
„Omlouvám se za Darka, vlastně i za mě.“ omluvil se a podíval se do země.
„Nemáte se za co omlouvat, i když… víš, jak jsem se bála?!“ zasmála jsem se.
„Máš nádherné oči.“ zadíval se mi do tváře a ignoroval, co jsem před chvilkou říkala.
„Ty taky.“
„Moc se mi líbíš.“ přiblížil se ke mně.
„Nevím, co ti mám odpovědět.“ řekla jsem a zčervenala jsem.
Šla jsem malými krůčky dozadu, zatímco se Daniel přibližoval. Nekoukala jsem se pod nohy a o něco jsem zavadilo, nejspíš o kořen stromu. Žuchla jsem sebou na zem jak dlouhá, tak široká.
„Jsi v pohodě?“ přiřítil se ke mně během milisekundy.
Začala jsem se smát. „Jo, jsem v pohodě, jenom se nedívám pod nohy.“
Daniel se zazubil a sklonil se nade mě. Z legrace jsem ho strčila do hrudi a odkutálela se po jehličí kousek od něho. Nestihla jsem ani postřehnout to, že byl zase během mrknutí oka nade mnou.
„Hej!“ lekla jsem se ho.
Jenom se zaculil a rukama mi zabránil v dalším odkutálení.
Moc hezky voněl. Vlastně mi připadal celý neuvěřitelně přitažlivý.
„Můžu?“ podíval se na mě.
„Co přesně tím myslíš?“ Nechápala jsem, o co jde.
„To nebyla otázka.“
„A co to podle tebe bylo? Víš co, já se tě už taky na nic neptám.“ odsekla jsem s úsměvem na obličeji.
Zase se na mě přilepil. Cítila jsem, jak se mu napjaly svaly. Co vlastně přijde teď? Ležím tu uprostřed noci v jehličí a on se asi rozhodl dělat si co se mu zachce. Prohrábl se mi ve vlasech. Malinko zapředl jako kočka, když ji pohladíte.
Hlavu sklonil k mému krku.
Ani jsem nedýchala. Nevěděla jsem, co mám čekat.
„Bojíš se mě?“ zašeptal mi do ucha.
„Ne, nemám proč.“ snažila jsem se vypadat co nejmíň ustrašeně.
„Ale bojíš.“
„To není pravda!“ zvýšila jsem hlas.
„Tak proč ti tak tluče srdce?“ vyděsil mě svou klidností. Je totiž úplně normální poslouchat tlukot něčího srdce…
„Jak… jak víš, že mi bije rychle?!“ vykulila jsem oči.
„Ehm, no… Tohle cítím moc dobře. Takový další smysl.“ snažil se mi to vysvětlit.
Teď jsem úplně zapomněla, že není tak úplně normální… Je to přece upír! Snažila jsem se to zamaskovat. Možná jsem udělala tu největší blbost, která mě mohla napadnout.
„Možná mi bije tak rychle, protože se mi líbíš.“ mrkla jsem na něho.
Nejradši bych si teď vrazila facku, ale jeho to asi trošku zarazilo.
Zase se přisunul k mému krku. Jemně se mě dotkl rty. Měla jsem dojem, že mi exploduje srdce, možná i hlava. Začal mi krk líbat.
Jak to dělá? Je úžasný.
Z mého krku se přesunul k obličeji. Moje ruce mu zajely do vlasů. Dostal se k mým rtům.
Konečně.
„Ah.“
Připadala jsem si jako malé dítě, které dostane nějakou věc, kterou hrozně dlouho chtělo.
Byla to taková ta chvíle, kterou bych v hlavě nechtěla rozebírat. Byl to nejlepší polibek, který jsem kdy zažila, i když jich teda moc nebylo…
Skoro jsem pod jeho vahou nemohla dýchat, a to se ještě opíral o ruce.
Odlepil se od mých rtů, lehnul si vedle mě a zakašlal. Znáte takový ten záchvat kašle? Tak přesně Daniel zakašlal.
„Jsi v pořádku?“
Chytila jsem ho za rameno. Udělala jsem něco špatně? Vždyť jsem přece nic neudělal… Proč kašle? Začala jsem se o něho strachovat.
„To ne, v pohodě, ehm, nic mi není, ehm, ehm.“ zakašlal znovu.
Konečně přestal.
„Fakt ti nic není?“ chtěla jsem se ujistit.
„Ne, jen mi hlava říká něco jiného než srdce.“
„Cože? Nechápu tě.“
Vzápětí vstal. Málem se mi z té rychlosti zamotala hlava.
„Nic mi neuděláš, že jo?“ ucítila jsem záchvěv strachu.
„Možná ne.“ podíval se na mě.
„Děláš si srandu?“
„Jmenuji se Daniel Dread… Tedy, jsem dvojka.“
Ukázal mi svoje zápěstí. Měl tam vytetovanou dvojku, která byla zvýrazněna obtáhnutými žilami na ruce. Pod dvojkou bylo malým písmem „Dangerous“, tedy nebezpečný.
„Neboj se.“ Usmál se a chytil mě za ruku.
Hodně dlouho jsme si povídali o jeho životě. Hlavně mi říkal to, co mě zajímalo o upírech.
**
„Jak to, že dokážeš člověka tak rychle zabít?“ zajímalo mě.
„Mám ostré špičáky, jestli sis ještě nevšimla. Je v nich jed. ne každý se s tímhle dokáže vypořádat. I když jsem to nikdy nezažil, stejně bych z něho vypil hodně krve. Umřel by tak i tak.“
Cítila jsem se jako Alenka v říši divů.
„Zabil jsi někdy někoho?“ zašeptala jsem.
„Možná.“ dostala se mi odpověď. „Nechceš si už jít lehnout?“
„Jo, jsem dost unavená. Celou noc tu s tebou kecám.“ usmála jsem se na něj.
„Dobře, jen jdi.“ opětoval mi úsměv.
Rozběhla jsem se ke svým přátelům. Pořád spali, jako kdybych se měla čemu divit. Jen Dark už tam nebyl.
Lehnula jsem si na stejné místo jako posledně a zavřela jsem oči. Usnula jsem poměrně rychle. Ještě jsem přemýšlela o tom, jak jsem se mohla líbat s upírem?! Fakt jsem se zbláznila. Zapomínám, co všechno mě může překvapit.
**
„Dobré ráno. Vstávejte všichni, spíte dlouho.“ promluvil někdo do mého spánku.
Musela jsem rozlepit oči. Kdo jiný nežli Michell by nás peskoval za spánek.
„Vy jste spáči!“ obořil se na nás.
Pomalu jsem se posadila a protřela si spánky. Za Michellem jsem uviděla Darka. Prosvištěl za ním a postavil se před něj.
„No dovol!“ zašklebil se na Michella.
„Tebe se to možná netýká, ale tady ti se nechtějí probrat.“ oznámil mu Mikky a odsunul se od něho stranou.
„Pomůžu ti.“ zadíval se na nás Dark.
Přiběhl Sarah. Vlastně to vypadalo jako kouzlo, jak se tam najednou zjevil. Strčil ji rukou do ramene.
„Vstávej.“ Snažil se být milý, i když jsem ho milého nikdy neviděla.
Sarah pouze zabručela a otočila se na druhou stranu. Viděla jsem, že Dark už ztrácí trpělivost. Lehnul si před její obličej a upřeně se na ni díval. Jeho červené oči sledovaly stále jen ji. Lusknul prsty.
Se Sarah to cuklo, protože se lekla, a otevřela svoje kukadla.
Nevím, jestli bych po ránu chtěla vidět Darkův obličej přímo před sebou.
Sarah vyděšeně vypískla a Dark se začal smát. Jeho bílé zuby zářily jako perličky. Smál se na celé kolo.
„Mě to tak vtipný nepřijde.“ Obořila se na něho Sarah.
„Ale bylo to vtipný.“ S těmito slovy vstal a koukal po ostatních.
Kvůli křiku Sarah se všichni probudili. Daniel stál opřený o strom a koukal na Darka. Já se při vzpomínce na včerejšek usmála. Nebo to byl dnešek?
„Dobré ráno.“ řekla jsem všem.
„Dobré.“ Odpověděli všichni jednohlasně.
Po ohništi zbyl jenom popel a pár nedopálených klacíků.
„Myslím, že za chvíli vyjdeme z lesa.“ řekla Mia a zadívala se do dálky.
„Taky si myslím.“ poznamenal Michell.
Zajímalo by mě, kam mámě vlastně namířeno. Všichni se zvedali ze země.
„Jdeme dál.“ rozkázal Lucas.