Dotek smrti [HP FF]✔

1. kapitola - Počátek konce

Stála jsem u okna v kuchyni. Měla jsem ruce založené na hrudi a zběsile jsem oddechovala. Neohrabaně jsem zvedla levou ruku a setřela si slzu, která mi stékala po tváři. Stále dokola jsem si opakovala, že to nemůže být pravda. Mí rodiče nemohou být mrtví. Tohle musí být jen pitomá noční můra. Jakmile se probudím, všechno bude zase v pořádku. Doufám...

,,Je mi to líto, slečno Bissonnetté. Ale nepovedlo se nám najít nějaké stopy, které by nás mohli dovést k vrahovi vašich rodičů," pronesl za mnou ministr kouzel a já se zběsile otočila. Hlasitě jsem oddechovala a měřila si ho nepříčetným pohledem.

,,To jste opravdu tak neschopní, že nedokážete najít jednoho pitomce, který měl příliš volného času, a proto neváhal vyslat dvě smrtící kletby?!" sykla jsem na něho chladným tónem. Ani pořádně nevím, kde se ta agrese ve mně vzala. Vždy jsem jednala s klidem a každé své slovo si pečlivě promýšlela, než jsem ho vypustila z úst. A teď? Prostě jsem vyštěkla první větu, která mě napadla. To nebylo zrovna moc taktní. Měla bych se krotit.

,,Slečno, sama moc dobře víte, že útočník nezanechal žádné stopy. Je to příliš zvláštní úkaz, který nelze nějak vysvětlit. Moc dobře víte, že zde nebyly zanechány ani nejmenší stopy po přítomnosti nějakého kouzla!" postupně zvyšoval hlas a poslední slovo na mě doslova zakřičel. Vystrčila jsem bojovně bradu. Ano, byla jsem si moc dobře vědoma toho, co říkal. Mí rodiče leželi pouze v loužích karmínové barvy a jejich hrudníky se nezvedaly v pravidelných intervalech. Byli mrtví a nikdo jim nemohl pomoct...

,,Ale to přeci nejde! Na těle neměli žádné bodné zranění! Tak kde se tady vzala všechna ta krev?!" zaječela jsem a frustrovaně si vjela rukou do vlasů. Neúprosně jsem za ně zatahala a sykla bolestí. Dusila jsem v sobě obrovský hněv. Nejradši bych něco rozbila. Přišla jsem o dva lidi, s kterými jsem vyrůstala. Smála jsem se s nimi, snášeli se mnou mé strasti...To přece není možné! Který idiot by byl schopen takové ohavnosti?!

Voldemort by je mohl zabít, ale neměl důvod. Byli jsme čistokrevná rodina a nikdy jsme se nepletli do jeho záležitostí. Vždy jsme se drželi zkrátka a nemíchali se mezi konflikty, které vznikaly všude po celém světě. Ale mohl by usilovat o to, abychom se k němu přidali...to by dávalo smysl. Ale na druhou stranu mi to přijde nelogické. Proč by plýtval časem s někým, kdo mu nekříží cestu? Tohle není Voldemortův styl. On je vždy o několik kroků napřed a myslí realisticky.

,,Tohle není vaše věc! Být vámi bych si sbalil vše potřebné, protože zítra pro vás přijedou bystrozoři a budete převezena do Anglie k vaší tetě. To znamená, že přestoupíte i na jinou školu. Vše je již vyřízené, proto nemá cenu jakkoliv vzdorovat!" podíval se na mě vážným pohledem a poté bez rozloučení zmizel. Sesunula jsme se k zemi jako hromádka neštěstí a přitáhla jsem si nohy k tělu.

Jak jako tohle není vaše věc? Byla to má rodina. Vychovali mě. Díky nim ze mě vyrostla dívka, kterou jsem dnes. Změnili malého ufňukaného fracka ve vyspělou dámu. Měli se mnou trpělivost a snášeli mé hloupé průšvihy, kterých nebylo zrovna málo. Pomohli mi, když jsem to potřebovala. Byli to ti nejlepší rodiče pod sluncem i měsícem. Byli nenahraditelní. Jak to teď bez nich mám zvládnout? Jak mám najít zpět svou ztracenou cestu?

_______________________________________

Aloha, lidi! :)

tak jsem tady s první kapitolou našeho příběhu:) má přesně 550 slov a i nadále se budu pohybovat v rozmezí 500-600 slov, bude to takové oddechové, jak pro mě, tak pro vás :)

snad si kapitolu užijete a aspoň poodhalíte kousek děje, který všechno započne :) a pro ty, kteří znají mou tvorbu, ne, nebude to Voldemortova dcera :D

tak pro dnešek je to vše a nevím, kdy se ozvu s další částí :) píšu to rovnou a teď začala škola, ale mělo by to být aspoň jednou týdně :)

mějte se krásně a skládejte básně :)

-Katy