V lásce a válce III - Smrtonoš

Díl 83 - Roztříštění

Selena se krčila na svém koštěti. Hnala se nocí pár metrů za Dracem, který pořádně nevěděl, kam letí, ale byl přesvědčený, že má správný směr. Nehádala se. Očima černýma jako půlnoc mžourala do tmy a následovala téměř bílé vlasy, které byly na tmavé obloze nejlépe viditelné.

Letěli už dlouho, mnohem déle, než když se vydali na ostrov Drear. A také letěli na jih – nebo to aspoň tušila podle zvlněné krajiny hluboko pod sebou, která nevypadala, že by se během pár desítek kilometrů měla změnit v moře. Draca se na nic nevyptávala, stejně ji téměř nevnímal. Měl u sebe Bezovou hůlku a Kámen vzkříšení, zatímco Neviditelný plášť ukrývala ve své kabelce.

Hlavou se jí honilo tolik zběsilých myšlenek, fantazie jí předkládala všemožné scénáře, jeden nepravděpodobnější než druhý. Byla jimi tak zaujatá, že si málem nevšimla, že Draco začal prudce klesat. Rychle všechny představy zaplašila a sklonila koště k zemi.

Nohy se jí třásly, když z něj konečně sesedla. Opatrně následovala Draca do nedalekého lesa. Působil nevlídně už od pohledu, ale jakmile za ním vešla mezi stromy, bylo to ještě horší. Po zádech jí přeběhl mráz. Cítila to, cítila něco strašného a odporného. Jestli se Draco nechal vést tímhle pocitem celou dobu, bylo s podivem, že nespadl z koštěte.

Obezřetně vytáhla hůlku. Draco pokračoval dál do lesa, rozhlížel se, jakoby něco hledal, ale ani v nejmenším nevypadal znepokojeně. Zato ona měla pocit, že je co nevidět něco sežere. Sám les působil, že by je nejraději pohřbil zaživa.

„Tady to je."

Málem vyletěla z kůže, když Draco z ničeho nic promluvil. Štíty mezi nimi nechávala raději zvednuté, stále z něj cítila přítomnost Věčné, takže si nevšimla, že se nalevo od ní zastavil před jakýmsi vykotlaným stromem.

„A co tam je?" obezřetně protáhla.

„Nevím, ale musím to... Ty to musíš zničit. Dračím ohněm, jako... Jako diadém Roweny z Havraspáru," zamračil se.

„To ne," vydechla zděšeně. „Myslíš...? Nechceš mi tvrdit, že udělal další?"

„To musíme zjistit," pronesl až znepokojivě klidně, ustoupil od stromu a pokynul jí.

Selena schovala hůlku a neochotně se přiblížila ke kmeni. Rozhodně měl pravdu alespoň v jedné věci – cokoli, co hledali, bylo tady. Jako kdyby se ze samotného stromu šířilo zlo.

„Draconian ignis," špitla. Na ruce se jí objevil plamen. Mimoděk si ho změřila pohledem a v myšlenkách se zatoulala k létu. Ke chvílím, kdy málem nesnesla ani zapálený krb.

Rázně zatřepala hlavou. Tohle už dávno překonala. Teď nebyl čas myslet na takové hlouposti, teď musela zničit strom.

Ohnivou kouli mrskla přímo do díry v kmeni. Netrvalo ani vteřinu, než se z ní vyvalila oblaka odporného kouře a ozval se křik tak hrůzný, že jí pronikal snad až do morku kostí. S vlastním jekem klesla na kolena a přitiskla si ruce k uším, hned na to ucítila, jak ji Draco objal. Odmítala se hnout, ten odporný zvuk nedokázala vyhnat z hlavy, měla pocit, že ji kouř zadusí... a pak najednou obojí zmizelo.

Neodvažovala se narovnat. Ticho kolem bylo příliš velké, klid téměř neúnosný. V hlavě pořád slyšela ten řev.

„Sel," špitl Draco a přivinul ji k sobě těsněji. „Je po všem. Věčná tu už není. Je spokojená. Zničila jsi to."

„Bylo to to, co si myslím?" zašeptala roztřeseným hlasem a schoulila se Dracovi v náručí. Pořád ji mrazilo v zádech.

„Ano. Voldemort vytvořil nový viteál... a ona mě dovedla přímo k němu."