V lásce a válce III - Smrtonoš

Díl 71 - Neviditelný plášť a poslední vůle

Severus ostražitě pozoroval sinalého Pottera. Odpornou povinnost měl za sebou, už nezbylo nic nevyřčeného, a přesto se mu ani v nejmenším neulevilo. Neměl Pottera rád, z mnoha důvodů. Prostá tolerance jeho přítomnosti bylo maximum, ke kterému byl ochotný přistoupit. Ano, přál si, aby měl od Pottera klid, ale stačilo by mu, kdyby se zdržoval dál od něj. Nemusel hned umírat.

„Tušil jsem to. Někde... někde uvnitř jsem to tušil," zašeptal z ničeho nic Nebelvír. Pohled upíral někam do podlahy, ruce založené v klíně se mu třásly tak, že by neudržel ani hůlku. „Asi není... Není šance, že by...?"

„Nejsem si toho vědom," zakroutil Severus omluvně hlavou. Potter odevzdaně přikývl a rukávem si protřel oči.

„Neříkejte to nikomu dalšímu," zaprosil. „Nechci, aby si teď dělali starosti ještě se mnou. Stejně... stejně mi nemůžou pomoct."

„Nikdo další to neví a vědět nebude."

„Díky, profesore. Nevím, co... co mám dělat teď. Jak to mám udělat, co všechno..."

„Nechci působit necitelně, ale v první řadě je nutné, abyste mi předal svůj Neviditelný plášť. Existuje možnost, že ho Draco bude potřebovat."

„Dobře," nepatrně přikývl. „Jenom jsem myslel, že, až se budu snažit někam dostat, Neviditelný plášť... Nikdo se mě nebude pokoušet zastavit, když mě neuvidí."

„Selena dostala neviditelný plášť jako vánoční dárek. Zeptám se jí, zda by byla ochotná vám ho... půjčit."

„Mm-hmm. Zajdu... zajdu pro něj. Přinesu ho sem, jo?" zvedl se.

„Pane Pottere?"

„Hmm?" ohlédl se přes rameno.

Severus na moment zaváhal. Potterův pohled byl naprosto prázdný, smířený. Pohled člověka jdoucího na jistou smrt.

„Nechcete raději chvíli počkat?" opatrně protáhl. Vůbec si nebyl jistý, zda je dobrý nápad Nebelvíra v tomhle stavu pouštět z kabinetu.

„Nechci. Mám pocit... Potřebuju něco dělat. Na něco se soustředit. Já... zajdu pro ten plášť. Za chvíli budu zpátky."

Nepokusil se ho zadržet. Do jisté míry mu rozuměl. Vždyť podobný pocit byl to, co ho léta nutilo k neúnavné práci, k nocím probděným nad kotlíkem a vymýšlení nových lektvarů.

Severus složil hlavu do dlaní a promnul si obličej. To, co právě udělal, se mu hnusilo úplně stejně jako všechny odporné činy v řadách Smrtijedů. Už po tisící v duchu proklel Brumbála do horoucích pekel. Albus se nikdy nezajímal o to, jaký dopad budou mít jeho prosby. Ani se před sebou nesnažil popírat, že určitá jeho část je ráda, že je přemoudřelý kouzelník mrtvý. Výrazně to snižovalo pravděpodobnost dalších podobných proseb.

S povzdechem se narovnal. Nebyla vhodná doba se litovat, Pán zla mohl zaútočit každou chvílí.

Zvedl se od stolu a zamířil ke svému bytu. Po cestě vyslal stříbřité káně, aby našlo Selenu a předalo jí vzkaz. Chvíli mu zabralo, než do bytu dorazil, tudíž ho nepřekvapilo, že na něj dráče už čekalo v obývacím pokoji.

„Co se stalo?" zděšeně vydechla, ještě ani nezavřel dveře.

„Nic se nestalo, dráčátko," pokusil se ji ne zrovna přesvědčivě uklidnit. „Jak probíhají přípravy?"

„Kvůli tomu jsi mě zavolal?" pozvedla na něj obočí.

„Ne, ale zajímá mne to."

Selena po něm loupla nedůvěřivým pohledem: „Profesorka McGonagallová ještě rozdává instrukce, rozděluje skupiny a tak. Hodně kouzelníků zvedá ochranná kouzla. My čtyři jsme s Fredem, Georgem, zajišťovali ty tajné vchody, co jsou na Pobertově plánku. Pettigrew je zná, tak pro jistotu. Proč jsi mě sem teda zavolal? Draco se málem zbláznil, když se objevilo tvoje káně. A já taky! Mysleli jsme, že se něco stalo!"